Helena Suková: Cestu musí najít každý sám

Helena Suková, jedna z nejúspěšnějších československých tenistek, byla uvedena v americkém Newportu do Mezinárodní síně slávy. Díky svým sportovním úspěchům se tak zařadila mezi legendy tohoto sportovního odvětví. Helena Suková je ale nejen někdejší excelentní tenistka. Je také absolventka Univerzity Palackého, kde na filozofické fakultě vystudovala psychologii. Je tak příkladem sportovce, který dokázal úspěšně nastartovat i svou druhou, nesportovní kariéru. Heleně Sukové Žurnál gratuluje a čtenářům přináší rozhovor, který s ní vedl před dvěma lety při příležitosti velkého absolventského setkání.

Má za sebou hvězdnou sportovní kariéru. Vlastně by už vůbec nic nemusela a mohla by žít jen ze své tenisové slávy. Ona se ale rozhodla jinak. Studovala, vystudovala a dnes pracuje jako psycholožka.

Co člověka, který dosáhl ve svém oboru špičkové úrovně, nutí, aby po skončení kariéry začal něco jiného? Proč padla volba na psychologii?

Po skončení sportovní kariéry jsem si užívala volna, ale po čase vás to přestane naplňovat a hledáte, co dál s načatým životem. Studium psychologie se nabídlo jako nové zajímavé poznávání. To, že se této profesi nakonec věnuji, vyplynulo až během studia a po jeho skončení, kdy jsem musela absolvovat povinné praxe. Zjistila jsem, že člověk má ze sebe dobrý pocit, když se jeho přičiněním někomu uleví a třeba i podaří, ve spolupráci s klientem, pomoct najít novou cestu životem.

Vrcholoví sportovci pracují během své kariéry téměř bez přestávky. Když pak skončí, mnozí hledají motivaci k dalšímu životu. Byla to i vaše zkušenost? 

Po skončení kariéry si člověk myslí, že si konečně bude užívat volna, nebude nic dělat a bude spokojený. Opak je však pravdou. Když jste byla celý život navyklá na režim a řád, na plnění úkolů a povinností a na směřování k vytýčeným cílům, tak po nějakém čase nicnedělání vám to zažité bude zákonitě chybět. Je ale hodně složité začínat něco nového úplně od nuly, protože jste byla zvyklá na vysokou úroveň svých výkonů a výsledků a těžko se najednou budete smiřovat s „průměrností“. Proto je velice obtížné najít motivaci pro něco nového.

Využila byste v té době nějakou radu psychologa?

Já jsem měla to štěstí, že s nápadem studia vlastně přišel známý mého táty - psycholog. A psycholog by vám neměl přesně radit, co máte dělat. Měl by být schopen s vámi spolupracovat tak, aby vás navedl k možnostem a vy, jako klient, si pak tu novou cestu zvolíte sama. Musí to být vaše volba, ne volba psychologa.

Jací pacienti za vámi chodí? Využívají vašich zkušeností i sportovci?

Tak z osmdesáti procent ke mně chodí „nesportující“ klientela. A když už přijdou sportovci, tak v drtivé většině potřebují spíše pomoct vyřešit problematiku „normálního" života, která jim zasahuje i do té části výkonů ve sportu.

Co z vašich životních i sportovních zkušeností vám pomáhá při práci s klienty?

Dalo by se říct, že využívám všech zkušeností v různých kombinacích podle potřeb klientů. Samozřejmě je výhodou, když člověk některá ta úskalí a problémy zažil na vlastní kůži. Nicméně ani tyto zkušenosti nejsou vždy zárukou, že povedete druhého pro něj tím správným směrem.

Co inspiruje a motivuje vás, abyste šla dál?

Určitě zpětná vazba od klientů. A to jak od těch, kteří se ke mně na konzultace vracejí, tak i od těch, kteří naši spolupráci hodnotí pozitivně a považují ji za přínosnou.

Jaké máte profesní plány, co chcete dokázat ve své „druhé“ kariéře?

Říká se, že se člověk učí celý život, a já s tím souhlasím. Proto se snažím zdokonalovat, dál se vzdělávat, zkrátka pracovat na sobě tak, abych měla stále více spokojených klientů. A vždy, když se mi podaří alespoň o kousíček někomu pomoci ke zlepšení, tak ten vnitřní sebeuspokojující pocit je nenahraditelný.