Začátek jara byl na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci ve znamení VII. olomouckých speciálněpedagogických dnů. Ty se konaly ve dnech 19. a 20. března a tradičně v rámci nich proběhla XX. mezinárodní konference k problematice osob se speciálními potřebami a také VII. konference mladých vědeckých pracovníků. Pro jubilejní 20. prvně zmíněnou konferenci bylo vybráno téma Speciální pedagogika a její přínos ve společnosti – diskutováno tedy bylo, jak lze uchopit současnou speciální pedagogiku a jak tato disciplína ovlivňuje společnost. Jedné z úvodních přednášek se ujala prof. PaedDr. Libuše Ludíková, CSc., děkanka pořádající pedagogické fakulty, která se ve svém příspěvku Akční pole speciální pedagogiky ohlédla nejen za dvaceti ročníky zmíněné konference, ale i za posledním dvacetiletím speciální pedagogiky jako takové.
Konferenční jednání zahájil svým vystoupením Lars Christer Ohlin ze švédské Kristianstad University, který proslovil první přednášku v plénu. Jeho prezentace vyzdvihla roli speciální pedagogiky v rozvoji prostředí pro inkluzivní vzdělávání a poukázala na celospolečenský význam speciální pedagogiky. Příspěvek švédského odborníka přinesl ucelený pohled na inkluzivní vzdělávání, a to z několika úhlů: z pohledu dětí se specifickým potřebami a dětí obecně, z pohledu rodin dětí se specifickými potřebami a vůbec rodin, ale i z hlediska celé komunity, v níž se inkluzivní vzdělávání realizuje. Proces jakéhokoliv vzdělávání totiž zahrnuje nejen školské prostředí, ale také domov, komunitu a oblast mimoškolního vzdělávání.
Lars Christer Ohlin přispěl svým vystoupením rovněž do diskuse o smyslu společného vzdělávání, když přednesl několik argumentů obhajujících proinkluzivní přístupy. Jedním z nich byl poukaz na fakt, že škola je branou do společnosti, což je také jeden z hlavních důvodů, proč zahrnovat do hlavního proudu vzdělávání i děti se specifickými potřebami. Také ony jsou přece přirozenou součástí společnosti – v ní budou žít jako dospělí a v ní budou usilovat o uplatnění. Přednášející poukázal rovněž na to, že funkční inkluzivní společenství, jež oceňují diverzitu a respektují všechny členy, se často formují právě kolem inkluzivních škol, kde mohly svůj potenciál rozvinout i osoby se specifickými potřebami. Tento důležitý vstup do života pak determinoval i další život těchto lidí a jejich aktivity tak, aby nebyli vnímáni jako břemeno společnosti a aby se podle svých schopností a zájmů podíleli na jejím fungování.
Úspěšné inkluzivní vzdělávání určuje několik zásadních faktorů, mezi něž Lars Chister Ohlin zařadil schopnost školy identifikovat a minimalizovat bariéry, respekt ke každému jedinci bez ohledu na jeho (ne)schopnosti a víra v jeho potenciál a především rozhodné vedení a angažovanost ze strany ředitelů škol. Právě jejich podpora učitelů a investice do nich pomáhá rozvíjet síť vzájemné podpory napříč personálem školy a může nakonec docílit pozitivního přístupu nejen personálu, ale také spolužáků a jejich rodičů vůči studentům se specifickými potřebami.
Dodejme, že ve Švédsku se otázkou inkluze zabývají již 20–25 let a že tamní model zahrnuje dva typy speciálních pedagogů. Prvním je speciální pedagog-specialista, jenž pracuje spíše na skupinové úrovni a v těsné spolupráci s vedením školy (mimo jiné poskytuje poradenství a supervizi), druhým je potom speciální pedagog-praktik, tedy učitel dané školy, jenž je více specializován na jednotlivé školní předměty a pracuje s dětmi na spíše individuální rovině. Byť se daný model ve Švédsku osvědčil, Christer Ohlin zdůraznil, že každá země musí najít svůj vlastní funkční model, jenž vyhovuje jejím specifickým podmínkám. Samozřejmě je však vhodné inspirovat se nápady a modely těch států, které už mají dlouholeté zkušenosti s aplikací inkluzivních přístupů do praxe a které měly čas na rozvinutí různých možných modelů společného vzdělávání. Především k výměně těchto zkušeností také slouží podobná konferenční setkání, jako bylo to v Olomouci.
Na otázku, co by Lars Christer Ohlin poradil budoucím (nejen) speciálním pedagogům, odpověděl švédský expert takto: „Musíte respektovat každého jednotlivce a věřit v něj, musíte věřit v to, že každé dítě je schopno se učit. Je to otázka přístupu; každý by měl být v procesu vzdělávání vítán. Pokud mám ve třídě dítě s nějakými specifickými požadavky, vždy hledám řešení a snažím se jej vtáhnout do procesu učení. A tím vždy rozvíjím i sám sebe.“ V podobném duchu na přednášce zaznělo, že společné vzdělávání je nakonec prospěšné především pro ostatní, tzv. intaktní děti (dokonce více než přímo pro ty se specifickými potřebami), neboť se odmalička setkávají s odlišnostmi, chápou je a dokáží ocenit hodnotu diverzity a bránit ty členy společnosti, kteří se vyznačují nějakou jinakostí.
Jako další hlavní řečníci na konferenci vystoupili doc. PhDr. Karel Pančocha, Ph.D., proděkan pro strategii a internacionalizaci Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a člen Institutu výzkumu inkluzivního vzdělávání, a PhDr. Lenka Krejčová, PhD., z DYS-centra Praha® a z katedry psychologie FF UK. Společně s ostatními přednášejícími vytvořili pestrou konferenční programovou mozaiku zhruba sedmdesáti přednášek, ústních sdělení, diskusí, workshopů pro účastníky nejen z řad akademické i odborné veřejnosti, ale i studentů, kteří se budou podílet na budoucnosti oboru.
Pestré bylo nejen profesní, ale také národnostní složení účastníků. Z celkového počtu 220 účastníků bylo 35 hostů ze Švédska, Ruska, Slovenska, Polska, Číny a dalších zemí.
Důležitým bodem programu byla panelová diskuse na téma Generační pohledy na koncepci studia speciální pedagogiky, které se zúčastnili zástupci čtyř generací pojetí studia oboru za posledních 60 let. Nedílnou součástí konference byl také doprovodný program: kulturní vystoupení tanečního souboru Abrakadabra Střední školy, základní školy a mateřské školy pro žáky se sluchovým postižením v Olomouci a divadelní představení zlínského inkluzivního divadelního souboru Tyátr ModroDiv, jenž integruje herce s poruchami autistického spektra. Působivá divadelní performance Navzdory osudu je založena na autentických promluvách a pocitech herců s PAS a na metodě plasticko-kognitivního pohybu ruské psycholožky Natalie T. Popové. S její unikátní metodou seznámil zájemce workshop, který na vystoupení navazoval.
Docentka Eva Souralová, ředitelka Ústavu speciálněpedagogických studií PdF UP v Olomouci děkuje za celý tým organizátorů všem aktivním účastníkům, posluchačům i pomocníkům z řad pracovníků i studentů za bezproblémový průběh konference a kvalitní konferenční servis. VII. olomoucké speciálněpedagogické dny byly součástí tradičních Dnů vědy a umění na PdF UP.
Mgr. art. Ondřej Moučka, referent pro oblast komunikace PdF UP
