Jedenáctý ročník festivalu soudobé hudby MusicOlomouc „Colour of Piano“ je již za námi. Pojďme se proto krátce poohlédnout za dvěma posledními koncerty, které proběhly 21. a 22. října v Kapli Božího Těla.
Při prvním z nich s názvem Piano & Electronics vystoupil klavírista Ricardo Descalzo a Michael Cutting. R. Descalzo se klavírní hře věnoval na Sweelinckově konzervatoři v Amsterdamu, na Sevillské konzervatoři a na Alcalské univerzitě. Michael Cutting je znám dlouholetou prací s páskovými magnetofony, čímž se jeho tvorba vyznačuje deformovanými smyčkami, a tak zvaným lo-fi přístupem (spojení lo-fi vychází z termínu low fidelity – hudba zdánlivě nízké zvukové kvality).
Závěrečný koncert festivalu Two Pianos nám představil klavíristy Patricka Skrilecze a Marii Flavii Cerrato, členy mezinárodního souboru Schallfeld Ensemble, který vystoupil i na festivalech Wien Modern, Impuls Graz či Klangspuren Schwaz.
Při koncertě Piano & Electronics se tedy, jak název napovídá, umělci tematicky zaměřili na hudbu, která je syntézou avantgardy a elektronické hudby, dále pak ale i jazzu či drum‘n’bass, ergo se dá opravdu označit jako soudobá. Narážím tím hlavně na třetí číslo, skladbu Demonic Thesis (2010) od Novozélanďana Johna Psathase. Tuto živě provedenou kompozici bych totiž osobně na podobném festivalu nejspíš nečekal. Proč? Autor John Psathas je znám spíše svým zaměřením právě na jazz a elektroniku, dále např. i přípravou hudby pro olympijské hry v Athénách. Tím, že se oba umělci rozhodli provést jeho tvorbu, ukázali skutečnou syntézu a dodali celému koncertu svěží nádech něčeho netypického, přesto argumentačně dobře ospravedlnitelného. Hned následující skladba pak ukázala podstatu celého koncertu. Světová premiéra inner (2019) od Michaela Cuttinga pro klavír, loop pedál a páskový magnetofon provedená tedy i samotným autorem, byla původně určená sice jen pro klavíristu Ricarda Descalza, diváci se ovšem stali svědky živého nahrávání na smyčkovací zařízení, a tedy unikátního zážitku. Dočkali jsme se i tří světových premiér. Za zmínku stojí především skladba The book of sand (2011/2019) českého skladatele Františka Chaloupky, přítomného mezi diváky. Prolínání elektroniky s klavírem mi vzdáleně připomnělo tvorbu Vangelise, ale nejspíš se jednalo jen o moji imaginaci.
Poslední koncert festivalu nabídl opět samotný klavír, respektive dva. Sice jsme se nedočkali žádné premiéry, měli jsme však možnost slyšet čtyři díla ze tří různých dekád. Koncert měl původně začít skladbou Piano Four Hands (1958) od Mortona Feldmana, ta se ale hrála až jako druhá v pořadí. Tato skladba je dost meditativní a jednoho z diváků dokonce uspala. To bylo pro mě trochu překvapující, noty v partituře totiž nenesou žádnou rytmickou hodnotu, může tedy být zahrána jakkoliv. Každá interpretace je tak unikátní. Zde byla zahrána nepatrně rychleji, než známe z jiných nahrávek, proto bych spánek u nikoho nečekal. Jestli byl dobrý tah uvést ji jako druhou, ponechme stranou, v každém případě dal divákovi možnost porovnání s moderními kompozicemi. Než jsme si tedy připomněli Newyorskou školu, slyšeli jsme jako první Innerspace II (2016) od Maurizia Azzana. Kdo nezná tuto skladbu, musel sebou při prvním taktu trochu škubnout, nicméně kompozice občas působí spíše ambientně, než že by měla posluchače lekat. To se ukázalo jako dobrý výběr repertoáru pro Kapli Božího Těla, kde se jednotlivé barvy klavíru prolínaly. Na rozdíl od Piano Four Hands rakouského skladatele Johannese Stauda mi Zeitgeist (George Crumb, 1988) přišel v podání klavírního dua poněkud zdlouhavý, místy ambientní skladba tím ale dala klavíristům možnost ukázat, jakých témbrů je klavír schopen.
Kdybychom měli krátce zhodnotit celý festival za rok 2019, můžeme směle konstatovat, že se opět jednalo o ročník, v němž vystoupili umělci a performeři vysokých kvalit. Všiml jsem si, že průměrná návštěvnost koncertů byla oproti minulému ročníku vyšší, byť přesná čísla jsem v době psaní tohoto textu neměl k dispozici. Je to ale dobrá známka pořadatelského týmu, kterému bych chtěl tímto vyjádřit dík a slova uznání. Už teď se můžeme těšit na ročník příští. Ten by se měl podle slov ředitele festivalu Marka Keprta zaměřit především na hudbu severských skladatelů.
Vojtěch Poživil, student katedry muzikologie FF UP