41. týden roku 2019 nám přinesl zahájení jedenáctého ročníku mezinárodního festivalu soudobé hudby MusicOlomouc, pořádaný Univerzitou Palackého a spolkem MusicOlomouc, přičemž se v tomto týdnu odehrály první tři koncerty.
V tom úvodním vystoupil 7. října komorní soubor Quasars Ensemble, který se tak na festivalu objevil po třech letech. Ansámbl založený roku 2008 Ivanem Buffou se zaměřuje především na novou hudbu, kterou často konfrontuje ve svých vystoupeních se skladbami z dřívějších epoch. Na koncertu konaném v Atriu Uměleckého centra Univerzity Palackého tak představil celkem čtyři skladby z posledních tří dekád, tematicky zaměřené spíše na spektralismus – především pak z toho důvodu, že byly uvedeny skladby i od francouzských skladatelů Tristana Muraila a Gérarda Griseyho, kteří spolu v 70. letech spolupracovali, i když je nutno podotknout, že sám Grisey pro svoji tvorbu pojem spektralismus odmítal.
Úvodní skladba Lachrymae (2011) od Tristana Muraila byla provedena téměř bezchybně, z počátku možná byla patrná menší nervozita, nicméně pokud nějakou hráči Quasars Ensemble měli, ve Smyčcovém kvartetu (2001-2006) od Ivana Buffy a Epecuén (Daniel Oliver Moser, 2015) již znatelná nebyla. Nejpůsobivější z celého koncertu však pro mě byla závěrečná kompozice Vortex Temporum (1994-1996), předkládající „příběh arpeggia v prostoru a čase“, především pak druhá věta, která doslova zamrazuje dosavadní hudební vývoj a suspenduje jej v nataženém čase; prostor Atria budovy jezuitského konviktu jí vyloženě slušel. V první větě jsem měl pocit, jako by klavír v rychlých pasážích nepatrně předběhl dirigenta, což ale nebyl z poslechového hlediska žádný problém.
O den později, tj. 8. října se představilo seskupení Isha trio v Kapli Božího Těla. Repertoár představovaly jak skladby tuzemské, tak zahraniční, přičemž jsme se dočkali čtyř světových premiér. Jednou z nich se Isha trio rovnou uvedlo – Touches (2019) od Ivo Medka, která je napsána přímo pro tento soubor. Skladba byla předzvěstí, že koncert nebude zaměřen jen na klavír, což se potvrdilo při uvedení skladby Voice (1971) od Toru Takemitsu, napsanou pro sólovou flétnu (a hlas), byť její interpretace mi nepřišla (hlavně v porovnání s dalšími skladbami) nijak moc výrazná – koneckonců, Toru Takemitsu je znám spíše díky svým pozdějším kompozicím. Ani další skladba japonského autora Kazuo Fukushimi Three pieces from Chu-u se divákovi pravděpodobně nevryla do paměti, jelikož je z roku 1958 a hodnotit ji z pohledu dnešní moderní avantgardní hudby je trošku krátkozraké – expresivnost flétny se totiž jinak skvěle hodila do prostorné kaple. Následujícím číslem byla Sequenza III od Luciana Beria (1965). Z melodického hlediska je sice skladba zapamatovatelná poněkud hůře, nicméně dobrý herecký výkon (sic!) v podání Lucie Rosznyó zapříčinil, že posluchačům v hlavách zůstane. Otázka však je, zdali onoho herectví nebylo až příliš. Mimochodem, těžko říci jestli je skladba spíše takový vtip, já jsem se ale skutečně při tomto vystoupení bavil, především proto, uvědomíme-li si, čeho všeho jsou někdy lidé ve svém jednání (symbolizované tedy hlasem) schopni. Celý večer vyvrcholil premiérou skladby Víta Zouhara Prosvítání (2019). Skladba se svou minimalističností poněkud odlišovala od všech ostatních, ale díky tomu zase působila jako výrazná finální tečka.
Ve středu 9. října poté vystoupilo slovenské duo Cluster ensemble, taktéž v Kapli Božího Těla, a sice s jedním klavírem naladěným o čtvrt tónu níže. Povedené bylo uvedení skladby Ɵ (2019) od Jakuba Rataje, na něž se oba klavíristé Ivan Šiller a Fero Király velice dobře připravili. Než přišla na řadu skladba Ɵ, mohli diváci slyšet výběr z preludií Ivana Vyšněgradského Préludes dans tous les tons de l’échelle chromatique diatonisée à 13 sons. Tato preludia jsou založena na čtvrttónové stupnici umožňující 24 různých transpozic. Každá z nich pak tvoří základ pro jedno preludium. Vyšněgradskij tak navazuje na Bacha či Chopina.
První týden festivalu MusicOlomouc nám nabídl pestrý výběr koncertů vysoké kvality, festival bude dále pokračovat 14. října koncertem Piano in works of Jan Vičar k autorovým sedmdesátým narozeninám.
Vojtěch Poživil, student KMU FF UP