Tento akademický rok byl na Pedagogické fakultě naplněn řadou zajímavých událostí.Podněty z nich vzešlé dál rezonují v debatě nad aktuálními tématy vzdělávání a školství. Jednou z takových akcí byly i VI. Olomoucké speciálněpedagogické dny, které proběhly ve dnech 13. a 14. března a v rámci nichž se konala XIX. Mezinárodní konference k problematice osob se specifickými potřebami a VI. konference mladých vědeckých pracovníků.
Tématem letošních speciálněpedagogických dnů byla komunikace, a to nejen ve speciálněpedagogickém kontextu, ale také v kontextu teoretických východisek komunikace, její formy, obsahu i potenciálu využitelnosti a aplikace. Pozvání přijala celá řada významných hostů a předních odborníků z oblasti lingvistiky, speciální pedagogiky, psychiatrie, herectví či specifických komunikačních strategií. Úvodní přednášky se po slavnostním zahájení konference ujal zahraniční host, dr. William F. Morrison, Associate Professor ze School of Intervention Services, Bowling Green State University (USA). Jeho příspěvek s názvem What Messages Do Special Education Labels Communicate? pojednával o důležitosti jazyka, o síle slov a o tom, jaký vliv mohou mít „nálepky“ používané v oblasti speciální pedagogiky k označování dětí se specifickými potřebami.
Během přednášky profesor Morrison prezentoval výsledky dosud probíhajícího výzkumu, během kterého měli respondenti vzdělaní v oblasti speciální pedagogiky vysvětlit, jak by definovali laikům osoby s různými specifickými potřebami – s poruchami pozornosti a učení, s poruchami autistického spektra apod. Následně byly jejich definice podrobeny analýze a k překvapení samotných respondentů se ukázalo, že naprostá většina těchto popisů má negativní konotaci.
Poselstvím příspěvku a celého výzkumu amerických kolegů tedy je, že bychom měli jazyku věnovat větší pozornost – například tomu, jaká slova volíme, když o někom či k někomu mluvíme, zvlášť pokud se jedná o děti. Týká se to zvláště učitelů, protože jazyk a slova jsou mocnými nástroji. Významy, které jimi sdělujeme, mají svůj dopad, vliv a potenciál rozvíjet a měnit postoje, které máme o předmětech diskuze. Ačkoli mohou mít dva výrazy téměř stejný význam a rozdíl mezi nimi se může na první pohled zdát pouhou nuancí, pro osobu, jíž se určité označení týká, může být tento rozdíl markantní. Má-li negativní zabarvení, působí jednoznačně nepříznivě. Proto se v oblasti speciální pedagogiky v poslední dekádě vyvíjí úsilí o posun od lékařského jazyka zaměřeného na deficit (příp. defekt) směrem k jazyku prezentujícímu individualitu s nějakým omezením více holisticky. Jde o jazyk, který sice dopad konkrétního omezení neignoruje, ale který zároveň prezentuje daného člověka jako osobu, která má se svými vrstevníky více podobností než rozdílů. Jedním z projevů pozornosti věnované jazyku je také používání tzv. person-first language. Znamená to, že volíme spojení osoba s postižením (vyzdvihuje se zde osoba) namísto sousloví postižená osoba (důraz je zde kladen na postižení).
Autor příspěvku William F. Morrison dále upozornil na to, že slýchají-li děti se speciálními potřebami denně podobné „nálepky“ zdůrazňující jejich omezení a potřebu speciálního přístupu, může to mít zásadní vliv na jejich motivaci, psychiku a sebevědomí.
Stereotypy a nálepky zajisté používáme v určité míře každý; souvisí to s kognitivním přístupem ke světu, kdy nám kategorizace pomáhá zpracovávat nesčetné okolní podněty. Ne všechny stereotypy a škatulky musejí být nutně špatné, měli bychom se ale vyhnout přílišnému generalizování a přistupovat k lidem na základě jejich individuality, nikoliv na základě stereotypů.
Profesora Morrisona jsme se zeptali, co mohou studenti speciální pedagogiky udělat pro to, aby se oněch nálepek ve svém profesním jazyce zbavili. Podle jeho názoru bude těžké zbavit se nálepkujících pojmů definitivně, protože mají jistou váhu a význam; problém tkví zejména v tom, že konkrétně terminologie speciální pedagogiky zdůrazňuje deficit a nedostatky žáků – a to je v rozporu s pozitivním pedagogickým přístupem. Ostatně neobyčejnou sílu pochvaly nebo ocenění si mohl v praxi ověřit každý učitel. Jako pedagogové bychom se proto měli ujišťovat, že pracujeme převážně s pozitivy, se silnými stránkami žáků. Navíc důvodem, proč si posluchači pedagogických fakult volí učitelské povolání, by měla být láska k dětem. Pokud už musíme dítě označit některým z pojmů zahrnujících deficit či negativum, měli bychom vždy přidat jeden či dva pozitivní výroky.
William F. Morrison, který sám se v oboru pohybuje téměř tři desetiletí, dále zdůraznil, že dochází v dané oblasti k pozitivním změnám. Sám spatřuje naději v příští generaci pedagogů – která se možná bez původně medicínských termínů a omezujících škatulek, jež vymyslely předchozí generace, docela obejde. Nebude to určitě jednoduchý proces, bude narážet na tendence nechávat věci tak, jak jsou zaběhnuty a jak byly v oboru ustáleny (u nás se k nim navíc přidává často neodůvodněný odpor k tzv. politické korektnosti). Podle Morrisona je však podstatné to, že máme možnost volby – možnost vyjádřit se pozitivnějším způsobem. V USA – které v mnohém slouží jako vzor rovného přístupu k lidem s postižením – se proto v praxi nyní zcela upouští od některých spojení. Například speciální pedagogika je nahrazována pojmem intervence a speciální pedagogové se nazývají specialisty intervence, což je chápáno jako vyjádření toho, že žáci s postižením nepotřebují primárně diagnózu, nálepky a speciální přístup, ale spíše pedagogickou intervenci. Dokonce i termín mentální retardace bývá nahrazován spojením intelektové a vývojové potíže (Intelectual and Devepolment Disabilities). Ostatně také z našeho prostředí bychom mohli uvést několik podobných případů toho, že jazyk včetně toho odborného se rychle vyvíjí a nachází nové výrazy pro označení, jež přestávají být vnímána jako neutrální, nebo dokonce získala pejorativní význam (viz např. dřívější označení stupňů mentální retardace, která se stala nadávkami).
Profesor Morrison dále zdůraznil, že ve speciální pedagogice bývá problém v tom, že pokud nejste v této oblasti vzděláni a neustále slýcháte negativně vyznívající výroky, začnete jim sami věřit a nezpochybňujete je. Poukaz na daný problém tak nemá vyznít jako obviňování učitelů, ale spíše jako podnět pro reflektování slov, jichž běžně užíváme. Jenom proto, že někdo jiný používá určitý typ vyjadřování, neznamená to, že my sami musíme dělat totéž. Jde o změnu perspektivy.
Téma přednášky a prezentovaného výzkumu amerických odborníků samozřejmě úzce souvisí s politickou korektností, jež se u nás stala ožehavým tématem (bez pochopení podstaty se stalo dokonce módou být „politicky nekorektní“) a rezonovala také během konferenční diskuse. Podle Morrisona má korektnost bezpochyby svou váhu a s problémem odborné terminologie užívané ve speciální pedagogice částečně souvisí v tom smyslu, že je důležité, jaký jazyk používáme a jaká slova volíme. Podstatnější je ale řešit samotnou hlubší podstatu problému, nikoliv jen jeho povrch v podobě pojmů. Vztaženo na vzdělání, dítě s autismem se nebude starat o to, zda je k němu učitel/ka politicky korektní, bude ale spíše chtít někoho, kdo je v oblasti autismu vzdělaný a kdo jej respektuje s jeho zvláštnostmi a potřebami. Korektnost a důraz na jazyk obecně vnímá profesor Morrison jako třešničku na dortu – měla by odrážet celkový přístup. Svým studentům proto vždy radí: „To, jak jednáte se svými žáky ve třídě, má dopad. Položte si otázku, jestli byste stejným způsobem, jakým učíte své žáky, přistupovali k vlastním dětem. Pokud si odpovíte ne, změňte jej.“
Vystoupení profesora Morrisona se samozřejmě týkalo také aktuální a u nás velmi diskutované inkluze. Odborník z americké School of Intervention Services na Bowling Green State University poznamenal, že máme velkou výhodu: můžeme se totiž inspirovat státy, kde již společné vzdělávání řadu let probíhá, a vyvarovat se případně určitých chyb, jimž se dané země při zavádění inkluze nedokázaly vyhnout. Problematiku inkluze – přestože bývá ve veřejné diskusi zjednodušována – vnímá Morrison jako velmi složitou. Je podle něj potřeba řešit, kdo by měl (či neměl) být do inkluze zahrnut, zda jsou učitelé a učitelky na inkluzi připraveni apod. Nezdá se mu správné ve jménu určitého společenského ideálu aplikovat inkluzi plošně na všechny. Je třeba uplatňovat individuální přístup a inkluze by se měla podle Morrisona týkat jen těch dětí, které jsou schopny ji zvládnout tak, aby neškodila ani jim samotným ani kolektivu, do nějž jsou začleňovány. Pro realizaci společného vzdělávání je klíčovou spolupráce – mimo jiné spolupráce mezi speciální a všeobecnou pedagogikou, a to i na úrovni vzdělávání budoucích učitelů. Znamená to, že by studenti běžných učitelských oborů měli mít více pedagogiky speciální, ale i naopak. Bez tohoto propojení není inkluze možná. K tomu dodejme, že kvalitní speciálněpedagogický základ je v rámci učitelských studijních oborů garantovaných Pedagogickou fakultou Univerzity Palackého samozřejmostí již řadu desetiletí a prostor neztrácí ani v nově připravených akreditacích, jež reagují na potřeby praxe a nově vymezily klíčové znalosti a dovednosti, které potřebuje učitel, aby mohl s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami pracovat kvalitně a efektivně.
Mgr. art. Ondřej Moučka, referent pro oblast komunikace PdF UP