Ludvík Václavek narozený 1931 v Olomouci do česko-německé rodiny studoval v temných 50. letech na Univerzitě Palackého ruskou a německou filologii zejména u Pavla Trosta, doktorské studium absolvoval zčásti v Lipsku u neméně slavného germanisty Hanse Mayera, docentem se stal v roce 1966 a až do roku 1970 přednášel prakticky sám veškeré dějiny německé literatury pro posluchače z filozofické i pedagogické fakulty UP ale i pro studenty germanistiky v Brně a v Prešově.
Po čistkách z počátku normalizační éry byl ale z filozofické fakulty vyhnán, nesměl přednášet, vést studentské práce, publikovat, cestovat do zahraničí, ba bylo mu dokonce zakázáno vkročit do budovy filozofické fakulty. Jeho spisy (včetně učebnic a skript) byly vyřazeny z fondů knihoven a jejich autor byl jako vysoce zakázaný akademik vypuzen do knihovny na Wurmovce, kam se za ním odvážili přijít jen nemnozí bývalí kolegové a jen ti nejodvážnější tehdejší studenti.
Po listopadu 1989 se Ludvík Václavek stal prvním porevolučním děkanem filozofické fakulty a fakulta pod jeho rukama – a pod rukama rektora Jařaba – vzkvétala: byly obnoveny zaniklé či zrušené obory, reformovány a revitalizovány obory zdevastované bolševickou školskou politikou, byly založeny obory a katedry nové, z filozofické fakulty bylo vykázáno hnízdo indoktrinace, ústav marxismu-leninismu a vysokoškolská pedagogika (včetně VUMLu). Fakulta se otevřela domovu – přibyli mnozí vyučující a prudce vzrostl počet uchazečů o studium – i světu: katedry začaly spolupracovat s univerzitami v Evropě i zámoří, první studenti vyjížděli do zahraničí na stipendia, do Olomouce přijížděli zahraniční lektoři i hostující profesoři: 90. léta byla dobou čilého a radostného budování.
Po ukončení svého děkanského volebního období byl Ludvík Václavek několik let vedoucím utěšeně se rozrůstající katedry germanistiky, která těžila z jeho obrovské erudice v mnoha oborech vzdělání, z jeho zájmu o německé písemnictví z Čech a Moravy (Ludvík Václavek stál u založení Centra pro výzkum moravské německé literatury), z jeho moudrosti, s jakou – vždy s lehkým nadhledem – hodnotil různé výstřelky nové doby, z jeho oduševnělosti, s níž vždy stavěl duchovní hodnoty nad ty materiální.
Potkat se s Ludvíkem Václavkem přijížděly do Olomouce celebrity evropské i světové germanistiky: katedra díky jeho věhlasu upředla hustou síť zahraničních kontaktů, jež pomáhala rozvoji jejích badatelských aktivit a obohacovala studijní nabídku.
Když v roce 2011 Ludvík Václavek slavil osmdesátiny, vyrobili mu jeho přátelé, obdivovatelé a žáci (Václavek vychoval tucty germanistických doktorandů) velkolepý narozeninový sborník čítající přes 500 stran. Když rok poté odcházel do důchodu, měla už fakulta podstatně jinou tvář a jiného ducha než v dobách, kdy ji společně s kolegy ze své generace a s jejich žáky obnovoval. Přesto – právě proto – je dobré čas od času vyhledat Ludvíka Václavka – třeba v kroužku „starých mistrů“ na pravidelných schůzkách Societa cognitorum – zavzpomínat s ním na staré dobré časy a ujistit se, že hodnoty, které Ludvík Václavek pro akademickou instituci považoval a považuje za stěžejní a vždycky je celým svým habitem zastával a hájil, stále existují a platí.
Ingeborg Fialová Fürstová