Být dobrovolníkem znamená myslet nejen na sebe, ale dělat i něco pro druhé. Univerzita Palackého dobrovolnictví svých studentů i zaměstnanců velmi podporuje. Některé z dobrovolníků vám představíme v Žurnálu Online. Už více než rok pomáhá Szergej Cápec svým krajanům zvládat stres z negativních zážitků spojených s válkou na Ukrajině, kde se narodil a do roku 2015 také pracoval na Užhorodské národní univerzitě, než se přesunul do Olomouce.
Odborný asistent Ústavu patologické fyziologie na Lékařské fakultě Univerzity Palackého nyní pro Žurnál popisuje, jaké pocity ho k dobrovolné pomoci vedly a proč mu změnila pohled na svět.
Co vás k dobrovolnictví přivedlo?
Bylo to z vlastní iniciativy poté, co v únoru 2022 začala válka na Ukrajině. Byl to pro mě šok. Kvůli předchozímu napětí jsem si sice byl téměř jistý, že válka začne, ale nikdo nemohl tušit, jaké budou její rozměry. Hned druhý den jsem napsal do Krajského asistenčního centra pomoci Ukrajině s tím, že bych mohl přispět k adaptaci a integraci uprchlíků. K dobrovolnictví mě přivedl soucit s lidmi, kteří přicházeli úplně zhroucení. Jeden z nich říkal, že ještě ve čtyři hodiny pracoval jako technik na dráze a v pět už s rodinou a taškou věcí odjížděl prvním možným vlakem pryč z Ukrajiny. Do Olomouce přijeli bez ničeho, jen s tou taškou. Ve zprávách jsem viděl ohromné množství lidí, kteří byli válkou postiženi, kolony tanků a další techniky, co se valila na Ukrajinu. Proto jsem se rozhodl nabídnout svou pomoc.
Co děláte jako dobrovolník?
V asistenčním centru jsem ze začátku pomáhal i s překladem, ale vzhledem k mému výcviku v krizové psychologické intervenci jsem se přicházející Ukrajince snažil především stabilizovat, aby se ze stavu „zaseknutí“ a vystrašenosti postupně začali soustředit na to, co potřebují udělat pro prvních pár týdnů v Česku. Aby tady nějak přežili.
Silný stres zažívají především ti, kteří prošli válkou, mají příbuzné u hranic konfliktu, nebo dokonce byli vojáci. Takovým lidem momentálně v týmu krizové intervence pod vedením psychologa Hasičského záchranného sboru Olomouckého kraje Davida Dohnala pomáháme nejčastěji.
Jak dokážete míru stresu snížit?
Naučil jsem se speciální techniku jménem Assyst, která uklidňuje nervový systém a snižuje nadměrné napětí. Velmi účinně pomáhá lidem, kteří prošli těžkým obdobím a krizovou situací. Jedno sezení trvá okolo 45 minut a už po prvním setkání jsou lidé často vyrovnanější a lépe spí. Méně rozrušený člověk se pak lépe adaptuje do dalšího neznámého prostředí.
Ale každý samozřejmě potřebuje trochu něco jiného. Třeba někteří Ukrajinci pomýšlející na sebevraždu. Kromě nás většinou nemají nikoho jiného, s kým by si mohli promluvit, a sami už své pocity a myšlenky nezvládají.
Pomáháte i dětem?
Ano, pracujeme i s ukrajinskými dětmi. Pomáháme jim s adaptací a integrací do českého školství. Některé tady jsou už přes rok, takže víceméně zvládají češtinu a je to pro ně jednodušší. Ale děti, které přišly před dvěma, třemi měsíci, prožily často těžké příběhy. Zažily útoky, bomby a špatně se jim spí, mají flashbacky, trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Proto potřebují větší pomoc.
Co vám dobrovolnictví přineslo?
Přínosem je určitě komunikace a seznámení s lidmi, kteří mají podobné hodnoty a myšlení. V tom mi dobrovolnictví změnilo pohled na svět. Zjistil jsem totiž, že existuje velké množství lidí, kteří rádi pomáhají, a rozšířil se mi přehled o tom, co se ve světě děje. Naučil jsem se také jiným způsobům psychologické intervence, když jsem se dostal do různých výcviků, nabízených právě dobrovolníkům, kteří pracují s uprchlíky.
Ale hlavně mi dobrovolnictví dalo pocit, že dělám něco důležitého a jsem zapojený do nějakého většího procesu. Pomáhám lidem, kteří svou situaci těžko zvládají, a díky naší podpoře je to pro ně o něco snazší. Osobně mě pomoc tolik nezatěžuje, ale pro uprchlíky znamená hodně. Když vám člověk řekne, že se chtěl včera zabít, a po měsíci konzultací je v pořádku a vaši pomoc už nepotřebuje, je to velmi dobrý pocit.