Asistence je náročná, změní pohled člověka na svět

„Jste de facto ruce a nohy toho člověka, je to fyzicky i psychicky náročné, ale vytvořené pouto mezi vámi některé věci zjednoduší,“ shrnul svou zkušenost s asistencí člověku na vozíku Tomáš Hatara, student aplikovaných pohybových aktivit. Zejména pro mladší kolegy na fakultě tělesné kultury je ale spíše než asistent tím, kdo jim pomohl k rozhodnutí studovat v Olomouci, jezdí totiž lákat uchazeče na veletrhy vzdělávání. A svou univerzitu reprezentuje i na dalších akcích.

Mimo jiné byl jedním ze studentů, kteří se starali o hladký průběh nedávného Times Higher Education Summitu. „Doprovázel jsem hosty při přesunech z hotelu na univerzitu nebo na doprovodné aktivity, staral se o ně. Byla to zajímavá práce, obohacující zkušenost. A i když jsme jako pořadatelé měli pořád co dělat, stihl jsem i některé přednášky. Občas ale nebyly v angličtině zrovna jednoduché na pochopení,“ vzpomíná na jarní univerzitní velkou událost Tomáš.

Zatímco ale summit pro něj byla v podstatě jednorázová akce, pravidelně jej lze vidět ve stánku Univerzity Palackého na veletrzích vzdělávání, kterak vábí uchazeče ke studiu na fakultě tělesné kultury. „Uchazeči jsou rok od roku informovanější, vědí stále více, co hledají a co chtějí, často jdou k našemu stánku na jistotu. Lákají je obory, které u nás na Slovensku vůbec nejsou nebo nejsou tak zavedené. Zajímá je také zázemí, které fakulta má. To, co se tu vybudovalo za poslední roky, nemá v Česku a na Slovensku obdoby. A určitě je pro slovenské studenty výhodou i přímý a relativně rychlý spoj do Olomouce,“ vyjmenovává Tomáš Hatara. Jistě ví, o čem mluví, sám pochází ze slovenského Martina. A jak tvrdí, i jeho přesvědčil před lety stánek na veletrhu v Bratislavě. Mezi ostatními totiž vyčníval.

Celodenní péče

Tomáš se tehdy přihlásil na dva obory, ochranu obyvatelstva a aplikované pohybové aktivity (APA). Nakonec zvolil druhý z nich, i když k němu neměl žádný vztah a nevěděl, do čeho jde. Přišel mu zajímavější pro budoucí uplatnění. Nyní se rozhoduje, jestli bude pokračovat v APA navazujícím studiem, nebo si zkusí rozšířit obzory v oblasti managementu sportu. Přece jen sport je jeho koníček, hrával fotbal, jezdí motokros. A profesně by rád uplatnil všechny dosud nabyté zkušenosti, včetně těch z asistence mladé právničce Veronice Vítkové (mimochodem absolventce olomouckých práv), která je kvůli spinální svalové atrofii téměř zcela nepohyblivá.

„V prvním ročníku přišel hromadný e-mail, že je možné odcestovat do zahraničí jako asistent pro ženu na elektrickém vozíku, 24hodinová péče. Řekl jsem si, že to zkusím. Dnes si dovolím říct, že mezi námi vzniklo již nějaké pouto. Nemůžu sice zameškat celý rok ve škole, ale snažím se alespoň jednou za rok na měsíc, měsíc a půl být s ní a pomáhat jí. Zatím se mi to vždy podařilo, proto také už studuji čtvrtým rokem.“ Jako asistent tak působil v Liverpoolu, Veronice Vítkové asistoval také třeba při stáži v Evropském parlamentu v Bruselu a pomáhá i při jejím současném působení v Brně.

„Ona je moc šikovná. Sice potřebuje asistenci 24 hodin denně se vším všudy a postižení se jí stále zhoršuje, ale co jí bůh sebral na fyzické síle, to jí dal na psychické. Měl jsem několik možností asistencí, ale ona mě vždy naplní něčím, co nedokážu úplně popsat. Myslím si, že mám všechno, ale když jsem s ní a vidím, jak se raduje i z maličkostí, to ten můj pohled zcela změní. Těší se ze života. Samozřejmě překážky jsou na dennodenním pořádku, to si člověk nedokáže představit, ale ona překážky nezná – když to tak řeknu, tak když ji vyhodí dveřmi, vrátí se oknem.“

Na krizi může dojít…

Jedním dechem ale Tomáš Hatara dodává, že práce asistenta není žádný med. „Asistent je od toho, aby dokázal bez známky únavy tomu člověku poskytnout péči. Je to náročné, fyzicky i psychicky. Asistent jsou ruce a nohy toho člověka. Ne mysl, Veronika si dovede vše ostatní zařídit. V noci ale například nemůže ležet v jedné poloze, takže spíš vedle, připravený ji polohovat, je to takový spánek nespánek. A třeba let letadlem, to je na dlouhé povídání. Člověk na to musí být připraven, aby to zvládl. A osobně jsem zažil, jak někteří asistenti, se kterými jsem se střídal, nezvládali,“ popisuje.

Přiznává ale, že i u něj došlo k jakémusi zkratu. „Naposledy v Liverpoolu jsme to zkusili tak, že jsem asistoval neustále, celé dny v kuse. Jak ale člověk na sebe nemá tolik času, kolik by chtěl, tak jeden den na mě přišla krize. Ale s Veronikou už jsme tak nějak propojení. Když vidí, že je toho na mě moc, tak sleví ze svých požadavků. A když já vidím, že potřebuje něco víc, tak přidám. Ani si nemusíme někdy říkat.“

Kromě těchto zkušeností má za sebou student APA například spolupráci na sportovních akcích nevidomých, kde se staral o přesuny týmů, zajišťování ubytování a další organizační záležitosti. „V tomto bych viděl své směřování. Díky asistenci tuším, co lidé s postižením potřebují, dovedu se do nich lépe vcítit. Byl jsem nedávno osloven Slovenským paralympijským výborem, tak uvidíme, jestli se podaří nějaká domluva a budu moct nabyté zkušenosti uplatnit u nás na Slovensku,“ říká student, kterého brzy čekají státnice.