Kvůli epidemii koronaviru má budoucí zdravotnický záchranář František Mayer za sebou trochu jiný první semestr na vysoké škole, než si představoval. Sotva se rozkoukal, přešlo se na distanční výuku, nastoupil jako dobrovolník do Fakultní nemocnice Olomouc a poté část povinné praxe absolvoval na covid oddělení ve Vojenské nemocnici Olomouc. Po zkouškách je ochoten opět s epidemií pomoci.
„Asi jako každý prvák jsem si takhle začátek studia úplně nepředstavoval. Do školy jsme chodili asi tři týdny, rozkoukávali se v novém prostředí, a přišlo uzavření. To nás moc mrzelo, protože máme skvělý kolektiv a přesun na distanční výuku byl tak pro nás nepříjemný,“ vzpomíná František Mayer, který odjakživa chtěl zachraňovat lidské životy, na počátek zimního semestru na fakultě zdravotnických věd. „Se školou jsem se ale sžil velice dobře a moc se mi tu líbí,“ dodává.
S distanční výukou měl náhle o něco více volného času, s několika spolužáky se tak rozhodli nabídnout svou pomoc fakultní nemocnici. O své třítýdenní „dopravně-zásobovací“ výpomoci skromně říká, že pouze rozvážel zdravotnický materiál. „Ze začátku bylo nejhorší asi vstávání před pátou ráno, na to jsem nebyl zvyklý. Naštěstí si na to tělo rychle zvyklo a měl jsem hodně energie. Samotná práce byla docela náročná. Museli jsme každý den rozvézt krabice se zdravotnickým materiálem po odděleních, člověk si musel v hlavě srovnat, co kam vlastně přijde, aby se materiál dostal včas tam, kam má,“ přibližuje s tím, že se nyní mnohem lépe orientuje v nemocničním areálu.
Záhy v rámci povinné praxe poznal i prostředí olomoucké Vojenské nemocnice. Jako absolvent gymnázia neměl dosud žádné zkušenosti s prací ve zdravotnickém zařízení, jako praktikant sanitář si vyzkoušel několik dní v ochranném obleku na covid lůžkovém oddělení. „Měli jsme tam asi dvanáct pacientů, o které jsme se starali. Sestřičky se mnou ze začátku musely mít spoustu trpělivosti, protože vše pro mě bylo nové. Za to bych jim chtěl poděkovat. Ta práce v overalu není zrovna příjemná, ale dá se na ni zvyknout. Člověk musí být velice opatrný při všech úkonech, ať už při práci s pacienty nebo vysvlékání. Z nákazy jsem ale strach neměl. Kdybych náhodou onemocněl, měl jsem vymyšlené, kde a jak bych trávil karanténu,“ říká student.
Spoustu nových věcí se naučil také na interní jednotce intenzivní péče, kam po několika dnech z covid oddělení přešel a kde se dostal více k práci sester. „Setkal jsem se s pacienty, kteří opravdu intenzivní péči potřebovali a nebyli na tom nejlépe. Ať chcete, nebo ne, k pacientům si nějaký vztah vybudujete a pak vás mrzí, když se jeho stav horší. Snažil jsem se práci dělat nejlépe, jak jsem mohl, a přistupovat ke všemu zodpovědně, protože jsem si moc dobře uvědomoval, že to práce v nemocnici vyžaduje.“
Zodpovědně František Mayer přistupuje i k plnění svých studijních povinností. Byť mu distanční výuka úplně nevyhovovala, protože by raději chodil na přednášky a semináře prezenčně, učivo si s sebou brával i na volné chvíle do nemocnice. A nyní po Vánocích se cítí dostatečně odpočatý nejen na zápočty a zkoušky. „Po zkouškovém období určitě zase rád půjdu vypomáhat kamkoli, kde bude potřeba,“ uzavírá.