Beatrice Mohelníková Duchoňová: Vše, co v životě přichází, beru jako lekci, která mě posouvá dál

Už když se hlásila na medicínu, měla jasno v tom, že se chce věnovat onkologii. Životním tématem se jí stala problematika rakoviny slinivky břišní, nejzákeřnějšího z onkologických onemocnění. Do jeho výzkumu se vrhla tak intenzivně, že se brzy vypracovala v mezinárodně respektovanou odbornici a v závěru loňského roku byla ve svém oboru jmenována profesorkou, jednou z nejmladších v české medicíně. Řeč je o Beatrice Mohelníkové Duchoňové z Onkologické kliniky Lékařské fakulty UP a Fakultní nemocnice Olomouc.

„Svoji práci dělám, protože mě zajímá a baví, dává mi smysl. Nikoliv pro tituly, ty přicházejí tak nějak spontánně,“ říká skromně usměvavá lékařka. „Že jsem jedna z nejmladších profesorek u nás, mi došlo asi týden před předáváním jmenovacích dekretů v Karolinu, když mi volal taktéž jmenovaný profesor Martin Oliverius a gratuloval mi. Poznali jsme se během mého Ph.D. studia, on byl už tehdy primář v IKEMu, uznávaná osobnost. Kdyby mi někdo tehdy řekl, že si půjdeme pro profesorský dekret spolu, brala bych to jako vtip.“

Ze získání profesorského titulu má radost, zároveň ho ale, i s ohledem právě na svůj věk, vnímá jako závazek a výzvu. „Žen, které se u nás v medicíně dostaly akademicky tak vysoko a tak brzy, příliš není. Snažím se tedy, aby moje výsledky byly přesvědčivější, než je nutné, aby všichni viděli, že to není náhoda,“ dodává s tím, že jednoznačný recept na to, jak se po patnácti letech od promoce stát profesorkou i při výchově dvou dětí, nemá. „Mám kolem sebe lidi, kteří mě motivují a vycházejí mi vstříc. O motivaci jde především. Výsledky jsou jiné, když děláte něco, co vás baví, než když to dělat musíte.“

K problematice rakoviny slinivky se Beatrice Mohelníková Duchoňová dostala jako postgraduální studentka, a jak tvrdí, stále je více toho, co onkologové o tomto onemocnění neví, než toho, co ví. Karcinom pankreatu má z onkologických diagnóz nejhorší prognózu, lékaři jej často odhalí až v pokročilé fázi.

„Zaměřujeme se na časnější diagnostiku, řešíme koncepci screeningového programu, který by umožnil zachycení časnějších stádií nemoci. V rámci mezinárodního konsorcia Pandora se věnujeme rizikovým faktorům, na základě nichž bychom mohli selektovat pacienty, kteří by měli svůj specifický screeningový program. Z pohledu terapie je potřeba najít něco, co bude opravdu fungovat. Zatím většina metod víceméně selhává a i přes všechny pokroky nepřesahuje medián přežití pacientů v případě metastatické nemoci dobu jednoho roku. Spíše o jednotlivcích než skupinách pak mluvíme u pacientů, které se v případě časnějšího stádia nemoci podaří vyléčit,“ přibližuje onkoložka.

S nádorovým onemocněním má přitom vlastní zkušenost. Během druhého těhotenství jí byla diagnostikována rakovina prsu. „Jako lékařka jsem si do té doby neuvědomovala, jak je to nepříjemné onemocnění, ani nemyslím náročností léčby, ale tím, jak se k vám začne chovat okolí. Spousta lidí neví, jak s vámi mluvit, začnou se vám vyhýbat, budíte lítost. Profiltruje vám to přátele i kolegy a ukáže se, kdo s vámi udržuje vztah, protože vás má prostě rád.“

Ještě v těhotenství začala s chemoterapií. Dcera se naštěstí narodila zdravá a nedošlo k žádným komplikacím. Jen dva týdny po operaci Beatrice Mohelníková Duchoňová skládala atestaci z klinické onkologie. „Všichni se mě ptali, proč to vůbec dělám. Já to musela udělat, abych i sama sobě dokázala, že ještě nejsem mrtvá, jen jsem nemocná. Byl to můj plán. Když jsem se ale pak po léčbě a mateřské dovolené vracela do klinické praxe, bylo to hodně těžké. Nebyla jsem schopná si držet odstup od pacientů, prožívala jsem znovu stavy úzkosti. Rodina i kamarádi mi doporučovali, ať se začnu věnovat něčemu jinému. Jenže já od svých středoškolských let nedělala nic jiného! Vzala jsem to tedy jako výzvu, kterou musím zvládnout. Všechno, co v životě přichází, beru jako lekci, která mě posouvá dál. I na tomto jsem se rozhodla najít něco dobrého. Vnímám jako svou výhodu, že onkologickým pacientům díky své zkušenosti více rozumím. A myslím, že i řada mých pacientů to vnímá pozitivně.“

S olomouckou fakultní nemocnicí a lékařskou fakultou je Beatrice Mohelníková Duchoňová, původem Ostravačka, spojená od roku 2011. Studovala a svoji profesní kariéru začínala v Praze, když se však s tehdejším manželem přestěhovali na Čeladnou v Beskydech, bylo třeba najít bližší působiště. „Přednosta naší kliniky profesor Bohuslav Melichar je velice vstřícný a povzbuzující člověk. Ocenil tehdy mou odbornou práci a měl zájem, abych tu pracovala.“ I když do Olomouce nejdříve jen dojížděla z Beskyd, město jí prý velmi rychle přirostlo k srdci.

Nyní již ale na Hané žije a v poslední době vedle práce a výchovy dcer mimo jiné spřádá plány na účast v cyklistickém závodě na Medigames, kde spolu měří síly lékaři a zdravotníci z celého světa. „Můj současný partner je vášnivý cyklista, navzájem si rozumíme a podporujeme nejen v práci ale i volnočasových aktivitách. Plánovali jsme oba letos naši účast na hrách, které se měly konat na Madeiře. Nakonec je ale organizátoři přesunuli do Kolumbie, tam nepojedeme. Příští rok bych ale ráda jela. Vyhrát cyklistický závod je spíše přání než další cíl, protože na opravdový trénink nezbývá čas. Mým snem je také projet si oblast Cortina v Dolomitech, tam mě zatím nechtějí vzít, že prý nemám formu… Ale já jsem ambiciózní, takže Cortina bude,“ prozrazuje Beatrice Mohelníková Duchoňová.