Uprchlíci. Dobrovolníci. Dvě slova, která dnes naprosto jednoznačně patří k sobě. Lidi prchající před válkou vidíme v médiích, na sociálních sítích. Jaké to ale je dostat se do centra dění, mezi ty, kteří hodiny zoufale čekají na pomoc a chtějí se dostat ze zničené země? A stačí k jejich záchraně jen pomáhající ruce a dobrá vůle? Někdy ne, ale to nás nesmí odradit. To je zkušenost Betty Fahrnerové, studentky FF a dobrovolnice, která se vydala s kamerou natočit příběh jednoho evakuačního vlaku.
„Dostala jsem možnost natočit jako nezávislý kameraman krátký dokument o dobrovolnících, kteří se vydali s pomocí humanitárním vlakem na Ukrajinu. Bylo to v rámci iniciativy Železnice pomáhá. Vlak, který patří Albertu Fikáčkovi, vyjížděl z Bohumína a mířil do ukrajinského města Mostyska přes polskou Přemyšl. Naším úkolem bylo dovézt na Ukrajinu materiální humanitární pomoc a zpátky k nám pak pět set ukrajinských uprchlíků,“ vypráví studentka FF UP.
Mostyska, která leží zhruba dvanáct kilometrů od ukrajinsko-polské hranice a od Lvova jsou vzdálená asi šedesát kilometrů, jsou sice jen několikatisícové městečko, ale prochází jimi důležitá vlaková trať z Přemyšle do Lvova. Mají hned dvě nádraží. Jak připomíná Betty, humanitární vlak sem mířil poprvé. „Na vykládacím nádraží jsme v noci spolu s dobrovolníky, zdravotníky a dalšími pomocníky vyložili materiál, mimochodem zdálo se mi, že snad všichni byli mladší než já,“ říká studentka. A jak dodává, pak začaly nečekané komplikace. Vlak odtáhli na odstavnou kolej a čekalo se na informace. V Mostyskách měli naložit pět stovek uprchlíků, převážně žen a dětí. „Z nějakých důvodů, které neznám, asi administrativních, náš vlak odtáhli zpět do Polska bez nich s tím, že je nabereme tam. Bylo to zoufalé, a když jsme se dostali do Přemyšle, tak oznámili, že kvůli nějaké chybě v dokumentaci, která se někde stala, do vlaku nesmí nikdo nastoupit. Přišli policisté, protože pár lidí už stihlo nastoupit a chtěli je dostat ven. Naštěstí Albert Fikáček zasáhl a nedovolil je z humanitárního vlaku vyhodit. Takže jsme nakonec dovezli jen asi čtrnáct lidí.“
I tato zkušenost je důkazem napjaté atmosféry na všech stranách a ne vždy úspěšné snahy zvládnout humanitární katastrofu obřích rozměrů. „Jsem dobrovolník od svých patnácti a už jsem docela zvyklá na to, že člověk přichází s nadšením, že chce pomoct lidem, a většinou zjistí, kolik byrokratických překážek stojí v cestě. To je dlouholetý problém, který je teď víc vidět, protože těch lidí je hodně a potřebují pomoc okamžitě. Moje osobní zkušenost i z této cesty je, že i tak má smysl pomáhat. Plánuju se tam vrátit. Jen už nechci zažít tu strašnou bezmoc stát v úplně prázdném vlaku a vidět, jak na peroně v mrazu stojí stovky lidí, malých dětí, jejich maminek a my odjíždíme.“
Reportáž Betty Fahrnerové si můžete pustit níže. Současně si můžete v recepci knihovny na Zbrojnici prohlédnout kolekci autorčiných fotek z cesty.