Nové číslo našeho univerzitního magazínu Žurnál UP se věnuje popularizaci a komunikaci vědy. Jak vůbec o vědě mluvit? A proč o vědě mluvit? Kdo jiný by měl přemýšlet nad odpověďmi než muž, který má popularizaci vědy takřka v popisu práce a který právě za „jednoduché vysvětlování složitého“ získal hned několik ocenění, jako například Stříbrnou medaili předsedy Senátu ČR, Medaili Učené společnosti České republiky, medaili Vojtěcha Náprstka Akademie věd ČR atd. Výčet je bohatý a nechybí v něm ani Cena Academia Filmu Olomouc za významný přínos popularizaci vědy. Moderátor České televize Daniel Stach.
Právě on bývá pravidelným hostem AFO. Chybět nebude ani letos. Magazínu Žurnál UP poskytl rozhovor, který přetiskujeme.
Proč je podle vás důležité, aby vědci a vědkyně dokázali srozumitelně mluvit o své práci?
Protože věda je všude kolem nás a každému z nás dává možnosti – konkrétní nástroje a postupy – jak dělat (svůj) svět lepším. Někdy po menších, jindy po větších kouscích, ale dává, a další kroky už jsou na nás. A vědci mají vysvětlovat, co a proč dělají. Za prvé proto, že je to správné. Za druhé proto, že je to ve třetím tisíciletí součástí jejich práce – lidé mají nárok vědět, co vědci dělají a k čemu jejich práce je nebo může být dobrá.
Kterou osobnost vědy byste ještě chtěl potkat osobně a mít ji také ve svém pořadu?
Přál bych si Davida Attenborougha, protože on je fenomén. Byl by to pro mě těžký rozhovor i proto, že jeho hlas je uhrančivý. Taky jste si všimli, že ho posloucháte a posloucháte a pak kouknete na hodiny a řeknete si: Cože? Já ho poslouchal tak dlouho? Také bych si přál, aby už klapnul (několikrát jsme byli blízko) rozhovor s Jennifer Doudna, protože CRISPR je jedna z věcí, která podle mě doslova (z)mění svět. A bylo by i zajímavé přidat její pohled k tomu, co říkala v Hyde Parku Civilizace Emmanuelle Charpentier, se kterou Jennifer Doudna získala Nobelovu cenu.
Letošním tématem festivalu je paměť. Jaký okamžik se vám nejvíce vryl do paměti při vaší práci? Měl jste někdy během vysílání okno?
Přečetl jsem si otázku a hned mi naskočila jména: Helga Hošková-Weissová, Evelina Merová, Natalia Gorbaněvská, Tatiana Rusesabagina i Ervín Adam. Všechno nesmírně silné příběhy, u kterých si pamatuji nejen to, co bylo řečeno, ale i to, co nezaznělo, ale bylo cítit. Něco z toho se dostalo i přes obrazovky k divákům, ale spousta dalšího zůstalo jen ve studiu.
Když dělám rozhovory, mám připravenou propracovanou strukturu, data a citace, ale většinou jen minimum konkrétních otázek. Ty vznikají až během rozhovoru. A při něm často začínám větu a nevím, jak skončí, takže když nenaskočí slovo, které bych potřeboval, musím to obejít a dokončit větu, aby diváci nic nepoznali… Někdy se to povede lépe, jindy hůře, dá se to trénovat a pořád na tom pracuji. Skvělou průpravou je komentovat sportovní závody, protože tam člověk neví, co se stane za další sekundu, a dobře vytrénuje svůj mozek, aby dokázal případné „vokno“ rychle obejít.
Zapojujete do své práce umělou inteligenci?
Zatím jen velmi málo, protože na to, co potřebuji, dělá ještě pořád hodně chyb. Ale nepochybuji, že se bude posouvat, takže v poslední době se AI věnuji víc a hledám, jak ji prakticky používat, aby mi skutečně pomáhala. Mezitím mám velkou radost z rozvoje programů třeba na přepis mluveného slova, které se z mojí zkušenosti za poslední zhruba rok hodně posunuly a mně dost usnadňují práci.
Je skvělé, že se s vámi lidé na AFO opět potkají! Můžete prozradit, co vás na našem festivalu nejvíce zaujalo a proč se rád vracíte?
Protože náš hlavní cíl v Hyde Parku Civilizace i v celé vědecké redakci ČT je pomoct porozumět světu kolem nás a dát potravu k přemýšlení. A AFO pomáhá lidem přemýšlet, dává možnosti, jak se do světa vědy ponořit víc, a umožňuje jim podívat se na svět jinak právě očima vědy. A to je moc dobře. Když se ohlédnu zpátky, tak mě nejvíc zaujali lidé, kteří přichází, a pak otázky, které pokládají hlavně po přednášce nebo diskuzi. Fakt se nebojte zeptat klidně rovnou na přednášce – ale rád odpovím i po ní.