Na východ, do tehdejšího Československa, se Američan David Livingstone, nyní člen katedry anglistiky a amerikanistiky FF UP, přestěhoval po sametové revoluci v roce 1990. V roce 2024 se rozhodl vydat na východ znovu. Jednoduše proto, že pomoc nyní potřebují vysoké školy ve válkou zmítané Ukrajině.
Když před nedávnem poslal David Livingstone z katedry anglistiky a amerikanistiky FF UP redakci Žurnálu UP příspěvek o svých prvních dnech na Národní přikarpatské univerzitě Vasyla Stefanika v Ivano-Frankivsku, nabízelo se položit mu hned další otázky. Jak vypadá jeho nynější běžný den? Jak se mu žije v zemi, která je ve válce? A proč se do této země, kterou týden za týdnem doprovází zvuk sirén, vlastně vydal? Svůj současný život, život akademiků i studentů na Ukrajině částečně přiblížil v rozhovoru.
Jak se stalo, že jste začal učit na Národní přikarpatské univerzitě Vasyla Stefanika v Ivano-Frankivsku?
Pomyslně poprvé jsem se s touto univerzitou setkal skrze ukrajinskou sekci katedry slavistiky na naší fakultě, přesněji díky členkám této katedry Radaně Merzové a Uljaně Cholodové, která z Ivano-Frankivsku pochází. Asi před rokem mě tyto dámy představily hostující profesorce literatury z Národní přikarpatské univerzity Ivanně Devdiuk a já se tehdy nabídl, že bych zaměstnance této univerzity mohl učit online. Výuka trvala asi devět měsíců a průměrně se jí účastnilo kolem deseti zaměstnanců. V učení jsem se střídal s bývalou studentkou a kamarádkou Dagmar Pavlovovou, jejíž manžel z Ukrajiny pochází.
Později jsem se seznámil s tamním vedoucím katedry anglické filologie profesorem Jakivem Bystrovem, který mě sem nakonec pozval a vyřídil veškerou administrativu na ukrajinské straně (abych to uvedl na pravou míru, pozval jsem se spíš sám a pan profesor s mou návštěvou laskavě souhlasil). Musím zdůraznit, že mě podpořila i moje domovská katedra, především její vedoucí Ondřej Molnár i děkan naší fakulty Jan Stejskal s proděkankou Pavlínou Flajšarovou. Nejsložitější pro mě bylo obstarat si pojištění, protože Ukrajina je válečnou zónou. Cením si i pomoci kolegů, například Ema Jelínková slíbila v době mé tříměsíční nepřítomnosti odučit některé předměty a vykrýt tak část mé běžné pracovní náplně.
Na ukrajinské katedře jsem dostal přidělené tři semináře: dva semináře britské literatury pro studenty čtvrtého ročníku bakalářského cyklu a jeden seminář akademického psaní pro první ročník magisterského studia. Účastním se zde i dalších seminářů jiných vyučujících a pořádám speciální přednášky jak na univerzitě, tak mimo ni: například na středních školách a v kulturních centrech či v místní knihovně s názvem Americké okénko. S pomocí studentů organizuji i filmový klub v budově kolejí, kde bydlím. Měl bych také začít s online výukou studentů z dalších ukrajinských univerzit. Jmenovitě jde o Charkovskou národní univerzitu V. N. Karazina a Chersonskou státní univerzitu. Řada zaměstnanců druhé z jmenovaných univerzit se totiž přestěhovala sem do Ivano-Frankivsku a žijí na stejné koleji jako já.
Co vás vedlo k tomu vydat se do země, která je ve válce?
V Olomouci jsem poslední dva roky organizoval kurzy angličtiny pro ukrajinské uprchlíky. Díky děkanovi Janu Stejskalovi může výuka probíhat v učebnách Filozofické fakulty UP i dnes. Finančně ji podporuje Velvyslanectví USA v Praze skrze Americké centrum UP. Protože má však tento projekt poměrně omezený rozpočet, vyučují v tuto chvíli dvě moje bývalé studentky Eva Železná a Karolína Cohen bez nároku na odměnu. Kromě nich se do výuky zapojují i dva moji současní studenti Margo Hordeieva, která pochází z Oděsy, a Matěj Kundrát. Každý týden se výuky účastní asi osmdesát Ukrajinců ve věku od sedmi do sedmdesáti let. Společně s kolegy se snažíme ukrajinské studenty co nejvíce podpořit.
Asi před půl rokem jsem si ale uvědomil, že ačkoli je pomoc Ukrajincům u nás hezká, je z dlouhodobého hlediska možná ještě důležitější pomoc univerzitám přímo na Ukrajině. Ukrajina už přišla o miliony talentovaných lidí. Nemluvím jen o těch, kteří museli narukovat, ale i o těch, kteří emigrovali. Do budoucna, až dojde na obnovení míru, bude na Ukrajině obrovským problémem takzvaný odliv mozků. Myslím si, že je důležité, abychom my ze západu, především pak my z akademického prostředí, podpořili kolegy na Ukrajině, pomohli jim udržet akademický věhlas a zabránili odlivu talentovaných studentů a výzkumníků ze země. Doufám, že svým snažením k tomuto cíli alespoň trochu přispěji.
Národní přikarpatská univerzita Vasyla Stefanika je velkou univerzitou s dvanácti fakultami a instituty, navíc se stala i dočasným domovem mnohých pracovníků Chersonské státní univerzity. Jak se vám v takovém prostředí žije, jaké pocity vás doprovázejí?
Místní univerzita není nikterak bohatá. Sdílím zde kancelář s dalšími zhruba třiceti kolegy. Teprve teď dokážu ocenit komfort, který máme na Univerzitě Palackého. Také učebny a budovy tady na Ukrajině by si zasloužily investici. To ale samozřejmě není nyní na pořadu dne. Jedním dechem musím ale dodat, že pro lidi z východu a z válečné zóny, je Ivano-Frankivsk učiněná oáza klidu a pohody. Národní přikarpatská univerzita poskytuje kancelářské prostory a také kolejní ubytování některým administrativním a akademickým pracovníkům z Chersonské státní univerzity. Tato situace trvá již dva roky a konec války je v nedohlednu. I když se s mnohými zaměstnanci z Chersonské univerzity teprve seznamuji, už teď nemám pochyby o jejich odvaze a odhodlání. Například jeden z jejích prorektorů už dva roky žije s manželkou a dcerou v pokoji, který je stejně velký jako ten můj, má asi deset metrů čtverečních.
Jak nyní vypadá váš běžný den?
Žiji na koleji, kde mám vlastní pokoj se stolem, je tady taky sprcha, záchod a lednice. Za patnáct minut se odtud pěšky dostanu na univerzitu nebo do města. Když neučím, pracuji z domu, připravuji se na přednášky nebo pracuji na svých úkolech. Na své domovské katedře anglické filologie organizuji sérii přednášek a vedu akademické práce asi deseti studentům. Kromě toho se samozřejmě věnuji i vlastnímu výzkumu. Mám pořád co na práci. Obvykle jdu jednou za den někam na jídlo. Restaurace tady mají velmi dobrou úroveň a mají tu i pár docela dobrých piv. Občas zajdu na jídlo nebo na skleničku také s kolegy. Byl jsem i v místním úžasném divadle a zhlédl jsem dokonce inovativní modernizovanou verzi Hamleta, která je zasazena do prostředí protileteckého krytu a která byla zinscenovaná ve sklepě budovy divadla. Momentálně zde spolupracuji s kolegou z katedry divadelních studií, s nímž připravuji příspěvek na konferenci. Týká se právě uvedeného představení a dalších ukrajinských zpracování Shakespearových her, jež reflektují dnešní dění. Celé město je úžasné, těším se, až přijde jaro a budu moci objevovat krásy místní přírody.
V rámci vašeho semestrálního pobytu chcete navštívit i jiné univerzity…
Ano, chystám se na čtyři dny do Lvova. Budu tam přednášet na třech univerzitách. Plánuji i navštívit Kyjev, kde bych měl přednášet na Kyjevské národní univerzitě Tarase Ševčenka, navštívím tam i další kulturní instituce. Naplánoval jsem si ještě návštěvu univerzit v Ternopilu a Černovicích.
Jakou zkušenost teď považujete za nejsilnější? Co vám z pobytu z Ivano-Frankivsku už navždy zůstane v paměti?
Zhruba dvakrát do týdne se rozeznívají sirény nebo městu hrozí riziko leteckého útoku. Každý má v telefonu nainstalovanou aplikaci, která ho o hrozbě informuje. Několikrát se už stalo, že se aplikace rozezněla v době mé výuky. Studenti a zaměstnanci fakulty tak musejí opustit budovu a výuka se ruší do doby, dokud nepřestane hrozit nebezpečí. Běžně to tak trvá asi devadesát minut. Studenti jednoduše opustí kampus školy, odeberou se domů nebo jdou někam na kávu. Žáci na základních a středních školách se musejí v případě útoku přesunout do provizorních učeben v krytech. Mezi studenty i učiteli tak neustále panuje nejistota, se kterou se vypořádávají rezignací i humorem, nepochybně si však situace vybírá svou daň. Nebezpečí se samozřejmě stupňuje, čím víc se člověk posouvá na východ.
Obdivuji, jak se lidé dokážou vypořádat s překážkami, které jim přicházejí do cesty. Například v neděli jsme měli na koleji první setkání filmového klubu. Pět minut před začátkem filmu přišel úplný blackout. Chtěl jsem to vzdát, ale prorektor z Chersonské univerzity, kterého jsem již zmiňoval, na chvíli odešel a zpět se vrátil s generátorem elektřiny. Je na podobné situace už připravený. Protože jsme neměli proud, vypadával také internet. Několik studentů však poskytlo svoje připojení k internetu. Tak se stalo, že se nám nakonec povedlo zhlédnout celý film. Pro mě to byl velký zážitek umocněný tím, jak moc práce nám dalo ho realizovat.
Téměř každý, s kým jsem se tady seznámil, přišel kvůli válce o příbuzné, někdo z jeho rodiny emigroval nebo přišel o kontakt s někým, kdo uvízl na Ruskem okupovaném území. Myslím, že takových příběhů uslyším ještě mnoho.
Co byste rád vzkázal lidem na Univerzitě Palackého?
Všichni bychom měli být vděční. V naší zemi není válka. Měli bychom i ocenit stabilní ekonomiku a výborný vzdělávací systém, i když není dokonalý. Města na západě Ukrajiny jsou hodně podobná těm našim. Češi a Ukrajinci společně sdílí i historickou zkušenost kolonizace, boje za svrchovanost a vlastní identitu. Ukrajinská kultura a ukrajinština se mají čile k světu. Je tu velmi znát, že válka pomohla zemi sjednotit. Lidé zde pociťují hrdost na ukrajinštinu a na druhé straně odpor k ruštině. Zaslouží si naši plnou podporu a přátelství. Jsem hrdý na to, jak se k situaci moje druhá domovina i Univerzita Palackého postavily. Jsem hrdý na to, co dělají a že se Ukrajině z naší strany dostává tolik podpory. Boj však ještě zdaleka nekončí.
Do Československa jsem přišel v roce 1990 a první roky jsem strávil v Rožnově pod Radhoštěm. V Olomouci a na Univerzitě Palackého jsem začal působit v roce 1992. Samozřejmě že jsem byl svědkem mnoha změn, především pozitivních. Tam, kde nyní jsme, jsme (nejen) díky podpoře Evropské unie, Spojených států a dalších. Ačkoli jsem se stal agnostikem, svou křesťanskou výchovu nezapřu. Rád bych proto své myšlenky zakončil citátem z Evangelia podle Lukáše (12,48): „Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává.“ Myslím si, že je naší povinností splácet to, co jsme sami dostali. Je naší povinností udělat v pomoci pro Ukrajinu maximum, a to nejen v ohledu vojenském a finančním, ale i ve sféře intelektuální.
Z angličtiny přeložila Kamila Šínová
