David Voda: „Sním o galvanickém impériu a malé galerii“

Miluje umění. Především avantgardu s ezoterickými a okultními přesahy. Za štěstí považuje, že studoval na katedře dějin umění v legendárních devadesátkách, a s úctou vzpomíná na profesory Milana Tognera, Ivo Hlobila, Rostislava Šváchu, Pavola Černého, Pavla Štěpánka, Josefa Bláhu nebo Rudolfa Chadrabu. Teď je však byznysmen. A nedá se říci, že malý. Vede galvanickou zinkovnu s obratem sto milionů korun ročně. Umělec a továrník v jednom.

„Ano, připouštím, že je to tak trochu schizofrenní situace, ale zároveň je to i vášeň. Jsem totiž megaloman a snažím se stíhat nestíhatelné: vést ,galvanické impérium´ a jednou i malou galerii,“ svěřuje se.

Katedru dějin umění studoval v letech 1995–2002, v době, kdy ji zdobila plejáda legendárních kunsthistoriků. „Sídlila v nádherné rozpadající se barokní rezidenci ve Wurmově 13 a oč byla chudá materiálně, o to víc překypovala bohatstvím ducha. Bylo nás v kruhu sotva šestnáct, ale připadali jsme si občas jak v hamburské knihovně Aby Warburga ve 20. letech či na kultovní Vídeňské škole dějin umění. Představte si temnou cimru a v ní Hlobil pouští hodinu a půl diák rozpraskané zdi. To byly semináře památkové péče! Před zkouškou z gotiky u něj jsem se klepal jak ratlík, a to jsem se poctivě dva měsíce drtil,“ vzpomíná.

Ještě za studií začal pracovat v Muzeu umění jako kurátor. Koho by tehdy napadlo, že s odstupem času přehodí výhybku. „Netušil jsem, že mám i jiné schopnosti. Ale koneckonců jsem synem svého otce,“ říká energický tmavovlasý čtyřicátník.

Zinkovnu poznal již v dětství. Jeho otec pracoval v olomouckém podniku Kovo-Dřevo. Po revoluci se rozhodl, že bude podnikat. Víkendy tak společně se synem trávil na galvanovnách. „Táta spolu s Ervínem Schleserem vybudoval poměrně velký podnik a já si v něm lecčíms prošel. I když jsem si to neuměl představit, začal jsem tu pracovat jako obchodní zástupce. S tátou jsem tak strávil dalších krásných skoro deset let,“ doplňuje a dostává se tak k momentu, kdy otcova předčasná smrt pro něj znamenala převzetí podniku.

„Bez velké podpory mé ženy Sabine, historičky, literární vědkyně a také básnířky, by však nic z toho nebylo možné. Daří se jí sladit péči o dům a dva syny s kariérou na katedře germanistiky, kde působí od roku 2001. Aktuálně bádá o moravském osvícenství v evropském kontextu, tedy o počátku věku rozumu, který nyní v době postfaktické vlastně končí. Troufám si tvrdit, že díky svému italskému původu a rozsáhlé erudici je to mimořádně úspěšná a talentovaná vědkyně,“ vypráví.

Nestěžuje si, že dnes už nemá čas na umění. To je život. Nic není zadarmo ani napořád. Za posledních pět let firma zvýšila obrat o padesát procent. „Svou roli sehrála i odvaha, s níž jsme se pustili do velkých věcí. Postavili jsme další zinkovnu, snažíme se působit na evropském trhu, hledáme zakázky v Německu a ve Francii. Instalujeme nové technologie, začínáme spolupráci s Regionálním centrem pokročilých technologií a materiálů UP na bázi nanotechnologií,“ vypočítává mladý továrník. Líbí se mu dennodenní adrenalin, který vyžaduje velkou dávku kreativity, ale i prozíravosti. Neumí si představit, že by odešel.

„Jakmile ráno přijdu a do nozder nasaju odér zinkovny, hned mě to pohltí. Musíte se ale naučit žít s tím, že nejste pánem svého času. Obvykle se totiž hraje na několika šachovnicích zároveň. Neustále řešíte technické či personální problémy. Za pochodu se zabýváte i sociální situací svých zaměstnanců. Je třeba být připraven na setkání s vybranou společností na Hradě i na jednání s polomafiemi, které nabízejí dělníky z Ukrajiny. Kolikrát se stane, že v jedné větě třikrát sám sebe popřete. Takový je byznys,“ dodává. Ve volných chvílích studuje jazyky, němčinu prý pochytil díky své ženě, teď oprašuje gymnaziální franštinu. V hlavě má pořád hromadu plánů a některé míří ke kumštu.

 „V září se uskuteční už čtvrtý ročník básnické soutěže Cena Václava Buriana, kterou jsem spoluzakládal. Jsem spjatý s generací kolem Václava a velmi si vážím toho, že se mohu potkat s řadou vynikajících středoevropských básníků,“ říká. Sám taky píše. Před lety dokonce získal za svou sbírku nominaci na Magnesii Literu.

„Jednou bych se rád vrátil k umění, kterému jsem se věnoval dřív. Vrcholem byla výstava AENIGMA Sto let antroposofického umění v roce 2015 v Muzeu umění. Obsáhla práce 125 tvůrců z let 1913–2013, zápůjčky jsme měli ze sedmi evropských zemí a dokonce o ní psali Frankfurter Allgemeine Zeitung,“ vzpomíná. A na povrch tak vyplouvá jeho další vášeň. Sběratelská. Sbírá nábytek, umělecké řemeslo, volné umění, grafiku, malby i knihy. Zatím má vše umístěné v depozitáři ve firmě. „Jednou by to ale mohlo být jinak. Potřebuji totiž vidět, že se věci posouvají dál. Přitom ale velmi hřeším. Jak píše Kafka, netrpělivost je nejtěžší hřích.“