Jazykovědec Ondřej Bláha z Filozofické fakulty UP se pro nejnovější číslo magazínu Žurnál UP zamyslel nad proměnou českého jazyka v době pandemie. Jeho Jazykové okénko přetiskujeme jako důkaz, že i v nelehkých časech neztrácejí Češi humor.
Celá ta lapálie s nemocí covid-19 mezi jiným ukázala, jakou roli může v dějinách jazyka a komunikace hrát málo pravděpodobný faktor. V důsledku pandemie se v češtině objevily desítky nových slov a mnohé výrazy, které se dříve užívaly jen v odborné komunikaci, se staly „obecným majetkem“.
Také samotný způsob, jakým o covidu referují média a politikové, bude brzy skvělým tématem pro badatele, kteří se zabývají tím, čeho všeho lze dosáhnout mluvením a psaním. Média před námi rozevírají pestrý vějíř všelijakých komunikačních strategií, informací a poloinformací, pravd a polopravd.
Potěšitelné je, že Češi a jejich jazyk na toto všechno reagují vesměs s humorem, který nepochybně přispívá i k odolnosti organismu. Od jara potkávám v textech slova jako domolená „práce z domu, nikoli snad intenzivní“, haranténa „nucený pobyt dětí doma po uzavření škol“ nebo koronasádlo „kilogramy, které člověk nechtěně nabral v době karantény“. Žeň složených slov s komponentem korona- je jistě značná. Běžně se užívají slova jako koronafob, koronakrize, koronamánie, koronapanika, koronaprázdniny, koronasemafor, koronasvět, koronašílenství nebo koronavtipy.
Hravěji zacházejí s komponentem korona- výrazy jako koronácek „člověk, který ve jménu covidu terorizuje své okolí“, koronaut „zdravotnický pracovník v ochranném obleku (podle vzoru kosmonaut)“, koroniny „koronavirové prázdniny“ nebo koronténa „karanténa kvůli covidu“. Vynalézavě pracují Češi i se samotným jménem příslušné skupiny virů, resp. se jménem nemoci: máme koronáč, ale také kovídek či covídek, což je pojmenování skoro mazlivé. Základ covid je v češtině přirozeně produktivní: vedle běžného adjektiva covidový je i covidní „covid-pozitivní“ a také substantivum covidiot „člověk přehnaně reagující na pandemii“.
K těmto „jádrovým“ termínům se pak druží některé neologismy týkající se atributů dnešního života, především hnízdo slov tematizujících fenomén roušky: roušička „žena, která šije roušky“, rouškař „umírněný zastánce nošení roušek“, rouškofil či rouškomil „člověk, který nosí roušku i tam, kde to není nařízeno“, rouškomat „automat na roušky“, rouškovaná „něco jako hra: nasadíme si roušky vždy až v okamžiku, kdy se spatříme“, rouškovat „nosit roušky“, rouškovka „vývar vzniklý vyvařením roušek v hrnci“, rouškovné „příspěvek na zakoupení roušky“ nebo rouškovník „zpravidla stojan nebo stolek, kde jsou zdarma k dispozici roušky“.
Skoro jako zaklínadlo nyní funguje slovo vakcína. Jeho etymologie je pozoruhodná: vede až k anglickému lékaři E. Jennerovi, který r. 1796 naočkoval pacienta kravskými neštovicemi. Ty byly méně nebezpečné než neštovice lidské, zvané pravé nebo taky černé, a vznikala po nich imunita proti pravým neštovicím. Kravské neštovice se latinsky jmenovaly virus vaccinus – základem tohoto názvu bylo latinské slovo vacca „kráva“.
To jsou objevy, nad kterými člověk prostě žasne. Třeba přinese i tahle naše nepříjemná doba nějaké podobné plody. Nejen vakcíny, které ostatně nemusejí být všelékem, ale třeba i něco jiného, co nám v budoucnu bude pomáhat a prospívat.
Ondřej Bláha
jazykovědec, FF UP
Autorův pořad Okolo češtiny vysílá Český rozhlas Olomouc každé úterý v 9.45 a 14.45.