EU nám přinesla životní stabilitu a usnadnila cestování nejen za studiem, říká politolog David Broul

Česká republika je už dvě desítky let členskou zemí Evropské unie. Jak se tato skutečnost propsala do našich životů, proč stále patříme k největším euroskeptikům a jakou budoucnost má EU před sebou? Na tyto otázky v rozhovoru odpovídá David Broul z katedry politologie a evropských studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého.

Vedle doktorských studií se zároveň jako koordinátor věnuje projektu Euforka, v rámci kterého se studenti a dobrovolníci z českých univerzit snaží nabízet veřejnosti pravdivé a nezkreslené informace o EU a tématech, která s naším členstvím v unii souvisejí.

Jsme součástí evropského společenství 20 let. Jakých těch 20 let bylo, můžeme se za nimi zkusit ohlédnout?

Když se ohlížím za uplynulými 20 lety zapojení ve skutečně jedinečném projektu Evropské unie, nemůžu se ubránit názoru, že nám pohled na ně výrazným způsobem formovala domácí politika. To není samozřejmostí pro každou členskou zemi. V mnoha zemích se například stane, že během předsednictví není sestavena vláda, anebo je vládě vyjádřena nedůvěra. Málokdy je ale taková situace tak významně propojena s předsednictvím Radě EU (tehdy předsednictvím Evropské unii), jako se nám to stalo v roce 2009.

A tak nahlížíme na uplynulých 20 let tak trochu z biologického hlediska: dlouhou dobu jsme byli bráni jako ti méně zkušení, kteří svou mladickou nezkušenost prokázali rozporuplným předsednictvím Evropské unii, následně jsme se dostali do puberty, když jsme okolo roku 2015 s probíhající uprchlickou krizí začali zlobit – což se projevilo a projevuje i soustavným odsouváním našeho závazku přijetí eura –, až jsme se během 18. výročí (v době pomyslné plnoletosti) prokázali jako vyspělý partner, který se svým druhým, velmi dobře přijatým předsednictvím Radě EU poznává, kde je jeho pozice.

To by ale byl neúplný obraz. V tomto čase se totiž rovněž vyvíjel postoj veřejnosti k Evropské unii, který je v posledních letech dospělosti mírně smířlivější, ale stále náleží mezi nejskeptičtější v Evropské unii; dodnes jsme si nedokázali zvnitřnit, že my jsme Evropská unie a rozhodujeme v ní stejně jako každý zapojený národ. A během uplynulých 20 let rovněž došlo k zásadní profesionalizaci veřejné správy vůči EU. Roste nám již druhá generace profesionálů, kteří začínají zastávat významné pozice v unijních institucích, znají jednotlivé procesy celého projektu a umí se v nich pohybovat. Nicméně pozor, tito profesionálové se výrazně zasadili o to, že už i zmíněné první předsednictví proběhlo po úřednické linii velice dobře.

Vy jste prakticky celý život prožil v zemi, která je součástí EU. Porovnáváte třeba svůj pohled na Unii s lidmi o generaci staršími, svými rodiči, okolím?

Porovnávám ho velmi často, protože vím, že do značné míry žiju ve specifické bublině, která má Evropskou unii poměrně hodně zvnitřněnou, abych znovu použil tento termín. Naštěstí ve mém blízkém okolí, v rodině je náš pohled prakticky totožný a liší se spíše jen v náhledu na maličkosti spjaté s postupem integrace. Jako člověk zapojený do výzkumu ale musím stát nohama na zemi, a pokud Evropskou unii i přes její zcela nezpochybnitelný přínos naší zemi vnímá pozitivně pouze – dle posledního měření – 55 % obyvatelstva ve srovnání například se slovenskými 73 %, pak se zajímám o to, čím to je.

A proto jsem pak velmi rád za účast na univerzitním studentském projektu Euforka, který si klade za úkol objektivní, pravdivou a poutavou formou informovat o příkladech dobré praxe v Evropské unii, respektive celé Evropě. Za covidu to nebylo možné, ale v poslední době s Euforkou vyrážíme i do ulic a diskutujeme s lidmi o jejich vztahu k Evropské unii, například během studentského majálesu. A snažíme se v lidech vzbudit zájem o dění v Evropě, Evropské unii, aby si o něm sháněli relevantní informace – třeba právě na platformách Euforky, kde máme vše podloženo hodnověrnými zdroji.

Kolem EU je stále mnoho mýtů, polopravd, dezinformací. Byl právě toto jeden z důvodů, proč byla založena Euforka?

Ano, je to jeden ze zásadních cílů jejího poslání. A dodnes zvažujeme, jak s tímto cílem nakládat, protože nechceme přispívat k šíření lží jejich opakováním spolu s opravováním, uváděním dezinformací na pravou míru. Proto se nejvíce soustředíme na solidní informování postavené na faktech. Proti lžím se stavíme havlovsky: šíříme pravdu.

Vedle toho, že díky evropským dotacím zlepšujeme naše životní podmínky, co přinesla EU jednotlivým generacím? Můžete se na to zkusit podívat jako politolog, co přinesla a přináší EU mladým lidem a co třeba nynějším seniorům?

Evropská unie přinesla jednoznačné zlepšení životní úrovně, a to nejen díky štědrým evropským dotacím. S členstvím se nám otevřela možnost přístupu do Schengenského prostoru. Od roku 2007 tak můžeme nejen my, ale i zboží, služby a kapitál bez omezení překračovat hranice České republiky. Bohužel si dostatečně neuvědomujeme, jak je to v současném hojně oploceném světě nesmírně vzácné. Českým firmám tento stav přinesl širší mezinárodní konkurenci a seniorům možnost toho využít při levnějších nákupech v pohraničí. Ale dost legrace.

Zmiňuji nejdříve seniory, protože vím, že se dlouhodobě jedná o politicky citlivou společenskou skupinu, která v hojné míře takzvaně konzumuje dezinformace, lži o Evropské unii. Právě jim členství v Evropské unii přineslo životní stabilitu v demokratické svobodě. Ano, komunistický režim jim rovněž přinesl stabilitu, nikoliv ale svobodu; stačilo říct slovo proti režimu a stabilita byla tatam, což dnes vážně nehrozí, pokud tedy neporušujete zákon. Slovo politologa.

Více přínosů ale vidíme pro mladé lidi, což rovněž vypovídá něco o neproporčním rozložení účasti Unie mezi různými společenskými skupinami. Na tom ještě musíme v rámci EU zapracovat. Nicméně nelze nezmínit program Erasmus, jeden z největších úspěchů spolupráce unijních států. Mladí dnes mohou vyjet za studiem či praktickou zkušeností do institucí nejen v hranicích Evropské unie, ale takřka po celém světě, Erasmus je obrovský projekt. Nadto Unie pomocí různých dílčích projektů usnadňuje mladým cestování po kontinentu, nabízí jim granty na realizaci tvůrčích či byznys projektů… A pak je tu zrušení roamingových poplatků v zemích EU, a to je opět již moc nedoceňovaný benefit pro každého unijního občana.

Proč EU nemá mezi Čechy často dobré jméno? Je to špatná komunikace evropských témat, populismus politiků nebo další důvody?

Důvodů je několik a platí všechny ty, které jste jmenoval. Vrátím se na začátek rozhovoru, když zopakuji, že pohled Čechů na Unii byl výrazně utvářen domácí politickou scénou. A ano, byla to skepse Václava Klause nebo je to dnes z úst Tomia Okamury, kteří nadále šíří narativy, jež rozhodně nedělají dobré jméno Evropské unii. Na tom se ale výrazně podepsala i vybraná média, jejichž vedení často zřejmě nezajímalo, kdo píše o Evropské unii, hlavně když zpráva bude dostatečně skandální, aby prodávala. Dodnes můžeme v médiích vidět zaměňování termínů Evropská rada, Rada Evropské unie a Rada Evropy (poslední jmenovaná instituce nemá s EU nic společného).

A do toho všeho nám vstupuje dědictví nechvalné minulosti a český komplex z malosti země, kterou si mezi sebou přehazují velmoci. Nadále si velká spousta Čechů v sobě nese přesvědčení, že si nevládneme sami, že jsme ovládáni zvenčí. Od toho je jen krok k přijetí narativu o vnějším nepříteli, který stále razí řada populistů. Je to pro ně výhodné: své chyby můžete kdykoliv přehodit na domnělého viníka a hlasy voličů máte zajištěné. V minulosti se to stávalo mnohem častěji: kdykoliv čeští politici nebyli schopní uhlídat legislativní proces v Evropské unii, za naše chyby mohl ten „zlý Brusel, který nám vnutil tak šílenou legislativu“. V poslední době ale můžeme vidět, že si lze legislativní proces v Bruselu uhlídat.

Před 20 lety bychom si těžko dokázali představit, že by někdo chtěl z unie vystoupit. To už jsme ale zažili v podobě brexitu. Myslíte, že se budou podobné snahy opakovat?

Těžko říct, člověk je tvor nepoučitelný. Anebo velmi těžko poučitelný. Rád v poslední době přemýšlím o paralelách ke Spojeným státům americkým, čím si musely projít, než dospěly k současné systémové stabilitě, která ale také, jak vidíme, není samozřejmá. Spojené státy si prošly velmi brutální občanskou válkou, kterou zahájily separatistické snahy jihovýchodních států. Nechci znít pesimisticky, proto řeknu, že implementace čl. 50 do Lisabonské smlouvy, jehož spuštění zahajuje proces odchodu členského státu z EU, otevřela svého druhu Pandořinu skříňku. Každý členský stát může opustit Unii a takové snahy se mohou opakovat. Každý politický organismus je velmi životný a proměnlivý.

Jak vidíte budoucnost společenství, bude vznikat například společná evropská armáda a podobně?

Společná evropská armáda v jisté podobě už existuje, jen se jí tak neříká, protože nemůže mít bojový mandát a kvůli různým negativním konotacím. Navíc je tu otázka nežádoucí duplikace s NATO a skutečnosti, že si členské země jako Rakousko či Irsko ponechávají status neutrality, a tedy zpravidla nevstupují do vojenských záležitostí.

Nerad předstírám věštění z křišťálové koule, proto půjdu po některých konstantách. Velmi pravděpodobně se ještě dlouho nedočkáme nějaké federalizace, Evropská unie spíše půjde cestou vícerychlostní integrace, a to proto, že byla, je a bude utvářena svébytnými a hrdými státy. Každá členská země si ještě dlouho bude moci vybrat, v jakých oblastech bude prohlubovat integraci. A tak než federálního prohlubování integrace se spíše dočkáme rozšíření Unie o další státy, především na západním Balkáně. A s tím bude spjatá nutnost změn v zakládacích smlouvách, protože se instituce budou muset tomuto rozšíření přizpůsobit. Budeme tak svědky vášnivé debaty o novém mocenském uspořádání v rámci vedení EU, protože Evropský parlament bude opět chtít posílit pravomoci, je ale otázka na úkor jakých institucí…

Politicky se ale evropští lídři v nejbližší době určitě soustředí na otázku posílení bezpečnosti kontinentu. A pak na posilování sociálního smíru tváří v tvář zelené transformaci průmyslu a společnosti. Ta bude přirozeně pokračovat, jak budou nadcházet termíny splnění klimatických cílů. Nadále budeme pozorovat úsilí bránit demokracii v členských státech, a přitom zabránit jejich odchodu z EU. Jakékoliv nové krize jen povedou k dalšímu posílení v těch odvětvích, na které budou mířit, ale to už bych opět předstíral věštění, a proto toho v tomto bodu raději nechám.