Doc. Josef Maliva, historik umění a dlouholetý vysokoškolský pedagog katedry výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého oslavil letos v lednu své devadesáté narozeniny. K tomuto významnému životnímu jubileu mu jeho přátelé a bývalí kolegové přejí pevné zdraví, radost a spokojenost v širokém rodinném kruhu, životní elán a stálé zaujetí uměním, jímž všechny neustále příjemně překvapuje.
Josef Maliva se narodil 7. ledna. 1931 do českoněmecké rodiny bankovního prokuristy v Olomouci. Na filozofické fakultě zdejší nedávno obnovené univerzity pak v letech 1949-1953 vystudoval dějiny umění a estetiku u zakladatelských osobností olomoucké uměnovědy Václava Richtera a Bohumila Markalouse. Pod Richterovým vedením se ještě jako student počátkem padesátých let podílel na soupisech moravských uměleckohistorických památek a snad právě zde je možno hledat kořeny jeho celoživotního zájmu o výtvarnou kulturu Moravy i nejeden rys jeho pracovní metody založené především na syntéze exaktního pramenného bádání a potřebě smyslového kontaktu s uměleckým dílem.
V počátcích své profesionální dráhy se Josef Maliva několik let věnoval muzejní a galerijní činnosti na jižní Moravě a na Valašsku. Působil při zařizování Krajské galerie ve Zlíně, vedl Muzeum ve Valašském Meziříčí, kde vybudoval celostátně oceněnou expozici a zřídil Muzeum Křičků v Kelči, a v roce 1960 se ujal vedení Domu umění v Hodoníně.
Do Olomouce se vrátil v roce 1967, kde přijal místo odborného asistenta katedry výtvarné výchovy pedagogické fakulty a působil zde, od roku 1991 již jako docent, do září 1996. V letech 1999-2000 pak ještě jako externí vědecký pracovník katedry dějin umění zdejší filozofické fakulty.
Během svého působení na olomoucké univerzitě přednášel téměř třicet let dějiny umění a svým nadšením a hlubokým zájmem o moravskou výtvarnou kulturu dokázal motivovat mnohé své studenty nejen při výuce a uměleckohistorických exkurzích, ale i při vedení nespočetných magisterských diplomových prací.
Teprve v závěru své pedagogické dráhy, po sametové revoluci, mohl v letech 1990-1993 plně uplatnit své organizační schopnosti jako proděkan pedagogické fakulty. Svými zkušenostmi přispěl v období 1995-1997 rovněž k budování Kabinetu teorií a dějin umění na brněnské Fakultě výtvarných umění VUT.
Svou celoživotní odbornou a výzkumnou činnost zasvětil dvěma oblastem moravského výtvarného umění, a to renesančnímu sochařství a umění 20. století, které prozrazovaly často osobní vazby k regionům, v nichž působil. Dlouholetá badatelská a kurátorská práce vyústila v rozsáhlou publikační činnost (osobní bibliografie obsahuje cca 278 titulů). V četných katalozích, časopiseckých studiích a monografiích, věnovaných např. Kurtu Grögerovi, Václavu Hablikovi, Vladimíru Vašíčkovi, Rudolfu Michalikovi, Vladislavu Vaculkovi, Jindřichu Lenhartovi, Bohumíru Jaroňkovi, Cyrilu Urbanovi, Augustinu Mervartovi, Václavu Chadovi, Bohumíru Matalovi, Adolfu Hölzelovi, Kurtu Halleggerovi, Erichu Hürdenovi, Ladislavu Jalůvkovi a Cyrilu Mandelovi, přispěl objevným způsobem k poznání moravské výtvarné kultury 20. století a zvláště některých doposud opomíjených umělců německého etnika. Spojení rigorózního studia s osobním přesvědčením, vyrostlým z kontaktu s uměleckým dílem, charakterizuje také další oblast jeho badatelského zájmu, kterou významným způsobem rozšířil dosavadní poznatky o renesančním umění na Moravě. Neopominutelným výsledkem propojení jeho odborné erudice a pedagogické práce je i řada vysokoškolských učebních textů a učebnic.
Doc. Hana Myslivečková, katedra výtvarné výchovy PdF UP