V průjezdu tzv. Žerotínského paláce v Purkrabské ulici č. 2, který slouží jako vstup do budovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, je druhotně umístěna monumentální kamenná deska, která upomíná na někdejšího majitele čtyřkřídlého renesančního sídla, moravského zemského hejtmana Fridricha st. ze Žerotína († 31. května 1598). Dům situovaný na exponovaném místě naproti dominikánskému klášteru sv. Michala získal Fridrich st. ze Žerotína v roce 1595 a používal ho jako své reprezentativní sídlo v době zasedání moravského zemského sněmu, jemuž z titulu své funkce předsedal.
Přední podporovatel a ochránce Jednoty bratrské na Moravě Fridrich st. ze Žerotína patřil k nejvzdělanějším a nejzcestovalejším mužům své doby. V mládí si ve službách třem panovníkům v bojích proti Turkům získal respekt jako úspěšný vojenský velitel. S vojskem se údajně dostal až na pobřeží severní Afriky. S Fridrichovým jménem je mimo jiné spojena stavba protiturecké pevnosti Nové Zámky na dnešním Slovensku. Kromě toho byl Fridrich st. ze Žerotína i dobrým hospodářem. Jeho židlochovické panství patřilo k jednomu z nejbohatších dominií na Moravě. Ačkoli by třikrát ženatý, zemřel Fridrich bez dětí. Podle svého přání byl pohřben v prosté hrobce pod podlahou zaniklého českobratrského kostelíka v Židlochovicích.
Blízký vztah poutal Fridricha st. ze Žerotína zejména se synovcem Karlem st. ze Žerotína (1564–1636), jenž po něm zdědil i palác v Olomouci, který počátkem 17. století zvětšil a přestavěl. Fridrich se po brzké smrti Karlova otce Jana st. ze Žerotína stal jedním z Karlových poručníků a významně ovlivnil jeho mládí i budoucí politické směřování. Karel, který Fridricha v dopisech s úctou oslovoval „strejče můj obzvláště milý a laskavý“ zdědil kromě části značného majetku i Fridrichovu rozsáhlou knihovnu, čítající četné atlasy a mapy i multikonfesně zaměřenou literaturu.
Fridrich st. ze Žerotína sice otevřeně podporoval a názorově souzněl s Jednotou bratrskou, byl však pověstný svým tolerantním přístupem i k příslušníkům jiného vyznání. Olomoucký biskup Stanislav Pavlovský (biskupem 1579–1598) dokonce Fridricha st. ze Žerotína doporučil do hejtmanského úřadu. Oba muže stojící konfesně na opačných pólech pojil hluboký respekt a otevřený dialog. Biskup Pavlovský například Fridrichovi st. ze Žerotína zasílal protibratrské polemické tisky i relikvie, jimiž se jej neúspěšně snažil přimět ke konverzi.
Monumentální pískovcová deska vznikla jako memento mori pravděpodobně okolo roku 1597, kdy ji moravský zemský hejtman Fridrich st. ze Žerotína nechal, jako své osobní krédo, osadit na průčelí svého olomouckého domu. Kolem rezidence nejvyššího moravského zemského úředníka se při zasedáních zemského sněmu ubíraly slavnostní průvody, v nichž měla své zástupce politická i duchovní elita země. Zjevná konfesionalita latinského nápisu tak byla Fridrichovým příspěvkem k náboženskému dialogu, který koncem 16. století zaměstnával představitele města i stavovské obce.
Jemně opracovaná, obdélníková pískovcová deska o rozměrech 290 x 200 cm je sestavena ze dvou částí. Horní, heraldická část obsahuje dvojici reliéfních medailonů s rodovými znaky stavebníka a jeho manželky, dolní, nápisová část pak tesaný čtrnáctiřádkový latinský nápis novověkou kapitálou. Text rámuje rolverkový ornament.
Dvojice gryfů, symbolizujících moudrost, ostražitost, sílu a urozenost, přidržuje oválné medailony tvořené vavřínovými věnci. V medailonech jsou znaky pánů ze Žerotína a Slavatů z Chlumu a Košumberka. Deska proto nepochybně vznikla ještě za života prvního ze žerotínských majitelů domu, pana Fridricha st. ze Žerotína. Jeho smrt 31. května 1598 představuje terminus ante quem vzniku desky. Druhý znak náleží poslední, třetí Fridrichově manželce Magdaleně Slavatové z Chlumu a Košumberka († 1603). Jejich sňatek byl uzavřen v roce 1593.
Na desce je vytesán latinský text: DOMINO DEO NOSTRO IESV CHRISTO, VNICO REGNI SANCTO/RVM HAEREDI: PERENNI VITAE FONTI: TRIVMPHANTI MORTIS VICTORI / AETERNO BEATARVM ANIMARVM HOSPITI, SACR.(O) / SVMMA IN HIS TERRIS TVM SAPIENTIA, TVM FELICITAS EST / POSSE QVIESCERE AC SVA POTIVS AGERE ET PROPRIA, QVAM ALIENA / DEINDE VTRAQ(VE) FORTVNA ET SIVE SIT AGENDVM, SIVE PATIENDVM / IN DEVM POTIVS, QVAM IN HOMINES RESPICERE ET AB EO SOLO PENDERE / MORTEM DENIQ(VE) SVAM PERPETVO SIC MEDITARI, VT PECCATVM POTIVS / FVGIATVR, QVAM ILLA NIMIS METVATVR MVNDVM PRAETEREA, QVAEQVAE / SVNT ILLIVS, DESPICERE SIMVL ET ODISSE DE VITA PERPE[T]VA MAGIS QVAM DE / HAC FRAGILI ET CADVCA SOLICITVM ESSE ANIMAEQ(VE) CVRAM GERERE MAIOREM / QVAM CORPORIS ET ITA SESE COMPARARE, VT ANIMA PRIVS LAETA LIBENSQ(VE) / HINC IN COELOS EVOLARE CVPIAT QVAM E TABERNACVLO SVO EVOCETVR / PSAL(MVS) XC.[sc. nonagesimus] DOMINE DOCE NOS SCIRE NVMERVM DIERVM NOSTRORVM VT AMBVLEMVS CORDE SAPIENTE.
V českém překladu: „Našemu Pánu Ježíši Kristu, jedinému dědici nebeského království, prameni života věčného, vítězi triumfujícímu nad smrtí, věčnému ochránci blažených duší. Na tomto světě je největší moudrostí i štěstím moci žít v ústraní a starat se spíše o své vlastní, než cizí záležitosti. Za druhé ve štěstí i neštěstí a také když je třeba něco přestát, nebo přetrpět se obracet spíše k Bohu, než k lidem a také jedině Boha si brát za soudce. Konečně připravovat se na svou smrt bez ustání tak, aby se člověk hříchům spíše vyhýbal, než se jich nadmíru obával. Kromě toho opovrhovat světem a zároveň nenávidět všechno, co souvisí se světskými věcmi. Dělat si starosti spíše o život věčný, než o tento křehký a pomíjivý a za důležitější pokládat péči o duši, než o tělo. A tak sebe připravit, aby šťastná duše spíš sama ochotně toužila odtud vzlétnout do nebe, než aby byla vyvolávána ze své schránky. Žalm 90. Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce.“
Neobvyklá délka i evidentní literárnost nápisu vedou k otázce, zda se při výběru textu nenechal Fridrich st. ze Žerotína inspirovat některou z mnoha knih své rozsáhlé knihovny. Odpovědí se zdá být epigraf z II. knihy básnické sbírky německého humanisty a básníka Friedricha Taubmanna (1565–1613) Melodaesia, sive Epulum Musaeum – česky volně Sbírka písní, nebo-li Hostina Múz, která vyšla tiskem poprvé roku 1597 v Lipsku. Nápis na žerotínské desce a text Taubmannova epigrafu se doslovně shodují, a to včetně interpunkce. Taubmann epigraf věnoval Jakobu Monauovi / Monaviovi (1546–1603), právníku, filologovi a básníkovi, čelnému představiteli vratislavských humanistů. O mimořádném postavení Jacoba Monaua mezi protestantskou intelektuální elitou svědčí i spisek z roku 1581, nazvaný Iacobi Monavi Symbolum IPSE FACIET. Sbírku básní, kterou lze pokládat za jakési album amicorum inspirované osobní devízou Jacoba Monaua, mu věnovala skupina jeho přátel, nejvýznamnějších evropských humanistů, mezi jinými třeba Nicolaus Reusner (1545–1602), Johannes Sambucus (1531–1574) či Andreas Dudith (1533–1589). Drobné dílko rozdával Jacob Monau jako dárek svým přátelům. Jeden z exemplářů, uložený v Univerzitní knihovně ve Vratislavi, je opatřen vlastnoruční Monauovou dedikací Janu Diviši ze Žerotína (1575–1616). Jako syn poslední manželky Fridricha st. ze Žerotína Magdaleny Slavatové z Chlumu a Košumberka zdědil Jan Diviš Fridrichovo židlochovické panství a po smrti spočinul vedle svého nevlastního otce i ve skromné hrobce pod podlahou zdejšího bratrského kostela.
Je tedy možné, že židlochovické Žerotíny s Jacobem Monauem pojily přátelské kontakty a snad i proto se Fridrich st. ze Žerotína rozhodl prezentovat Taubmannovu moralitu, dedikovanou Monauovi, na svém olomouckém paláci. Ostatně Olomouc s Vratislaví pojily od středověku velmi blízké vztahy, které v průběhu 16. století nabyly na intenzitě, takže se město po bělohorské porážce přirozeně stalo jedním z útočišť a základen pro moravské a české příslušníky Jednoty bratrské. Do Vratislavi Karel st. ze Žerotína nechal převézt i mnohé knihy, jenž se později staly součástí fondu zdejší Univerzitní knihovny.
Mgr. Kateřina Dolejší Ph.D., Ústav dějin umění AV ČR