Dvě knihy, dokumentární film a možná i hraný seriál, to vše je spojené se jménem Kateřiny Mildnerové z katedry sociologie, andragogiky a kulturní antropologie filozofické fakulty. Právě tato afrikanistka se totiž dlouhodobě věnuje tématu tzv. namibijských Čechů neboli namibijských dětí, které přijely za minulého režimu na výchovu do socialistického Československa.
Cítím se tam doma, tak popisuje svůj vztah k Africe vědkyně z Univerzity Palackého Kateřina Mildnerová. Pro českou i zahraniční veřejnost objevila téma namibijských dětí, které minulý režim v rámci internacionální pomoci přivezl do Československa, kde začaly žít, naučily se jazyk a zapustily i kořeny, aby se po pár letech po změnách politických garnitur musely nedobrovolně vrátit do Namibie. O příběhu, v němž si politici pohráli s lidskými životy jako s figurkami na šachovnici, jsme psali již dříve. Text najdete zde.
Když jsme spolu mluvily v roce 2019, tak jste postupně sbírala v Namibii příběhy „černých Čechů“, jak se oni sami nazývají. Otevírala jste historii, o níž neměla většina české veřejnosti ani tušení. Plánovala jste, že vydáte knihu. Jak to dopadlo?
Kniha vyšla, vlastně vyšly dvě. Jedna čistě vědecká v angličtině pod názvem Namibian Czechs, za kterou jsem získala i Cenu rektora UP, druhou – populárně naučnou – vydalo pod názvem Černí sokoli, pohnuté osudy namibijských dětí vychovaných v Československu Nakladatelství Lidové noviny. V ní mapuji osudy 56 namibijských dětí, které byly vychovány v Československu. Rekonstruuji exilovou historii této skupiny v období, kdy děti žily v utečeneckých táborech v Angole a Zambii a v období, kdy pobývaly v Československu. Namibijské děti byly od roku 1985 umístěné v internátní škole v Bartošovicích, v roce 1988 je převezli do nově zrekonstruované základní internátní školy v Prachaticích. Tam chodily do školy, učily se česky, sportovaly. Některé z nich si „adoptovaly“ české rodiny a braly je na víkendy, na prázdniny. V knize podrobně zmiňuji také okolnosti nucené relokace dětí na počátku devadesátých let, kdy Namibie vyhlásila nezávislost, a u nás padl komunistický režim.
Část knihy je věnována také kulturní adaptaci a kulturnímu šoku, který ty děti zažily po návratu do Namibie. Jen připomenu – vracely se z rozvinuté střední Evropy a přijely do země, kde v některých oblastech na zaostalém venkově nebyla ani elektřina a pitná voda. Navíc neznaly místní jazyk, a protože šlo povětšinou o válečné polosirotky, neměly ani blízkou rodinu, která by se o ně postarala. V poslední kapitole knihy pak přibližuji osudy namibijských Čechů dnes, věnuji se jejich pojetí identity, domova a kolektivní paměti. Oni se totiž i téměř třicet let po návratu cítí být Čechy a snaží se udržovat vazbu s naší zemí, zachovali si jazyk a někteří se snažili a snaží o návrat.
Vy jste pro psaní knihy využila vedle analýz řady archivních materiálů metodu tzv. oral history, tedy vedení rozhovorů. V Československu tehdy pobývalo 56 dětí, s kolika z nich jste se dokázala spojit a kolik rozhovorů vzniklo?
Podařilo se mi udělat rozhovory s třiceti třemi z nich. Ale vedle toho jsem vedla i rozhovory s pamětníky v České republice, ať už s adoptivními rodinami, vychovateli nebo s oficiálními představiteli tehdejší státní správy. Myslím, že jsem to téma uchopila poměrně komplexně a překvapilo mě, že kniha měla hned po vydání docela velký ohlas.
Jak moc je taková vědecká práce optimistická nebo depresivní? Protože na začátku to mohlo vypadat vlastně docela jednoduše: příběhy dětí, které tady prožily relativně šťastné dětství. Jenže realita, do níž se vrátily a v níž dosud žijí, je tristní a některé osudy jsou tragické, nechybí násilí, drogy, bezdomovectví…
Z pohledu kulturního antropologa byla ta práce velice zajímavá, protože se zabývala biografiemi konkrétních lidí v kontextu historického a politického backgroundu. Ale je pravda, že v určitých chvílích jsem si uvědomovala limity své práce. Stávalo se to, když respondenti museli rozkrývat psychologicky nezpracované části svých životů, otevírat rány, které se časem zacelily. Ptáte se, jestli to bylo optimistické, nebo depresivní. Musím přiznat, že ty rozhovory byly někdy velmi těžké. Dopadala na mě tíha jejich prožitků jak z dětství – válečná traumata, sexuální zneužívání, fyzické tresty, tak z toho, co prožili po návratu do Namibie, kdy nebyli schopni se kulturně adaptovat, zažívali chudobu a vykořenění. Těch traumat, které jako děti prožili, bylo hodně a když je přede mnou postupně odkrývali, uvědomila jsem si, že jsem sice schopna tyto traumata vědecky interpretovat, ale nejsem schopna jim poskytnout odbornou psychologickou pomoc, z čehož pramenila určitá bezmoc.
Nestala jste se pro ně takovým andělem naděje? Přišla jste ze země, kterou milují, ke které je vážou nejhezčí okamžiky, kam by se chtěli vrátit…
Určitě, navazování důvěry s namibijskými Čechy bylo z mého pohledu mimořádně jednoduché. Oni mě okamžitě přijali mezi sebe jako jednu z nich. Určitě pomohlo také to, co říkáte, že jsem zosobňovala jejich vysněnou zemi, navíc jsem byla zhruba ve stejném věku. Kromě toho mám za léta práce v antropologickém terénu, myslím, vyvinutou i docela velkou empatii. Všechny tyto faktory se spojily a pomohly, že jsme si okamžitě sedli a byli schopni se bavit do hloubky.
Vědec by měl přijet na místo, sesbírat materiál, vědecky ho zpracovat a publikovat. A konec. Začít nějaké nové téma. To ale není tak úplně váš případ, protože vy se o ně zajímáte a staráte stále. Je to tak?
Ano, namibijští Češi nejsou jen vědecký projekt, ale je to můj celoživotní „projekt“. Spousta z nich se stala mými dobrými přáteli, píšeme si, stýkáme se, jsem součástí skupin na sociálních sítích, řeším s nimi jejich problémy, jsem taková jejich vrba. Když například měla část z nich zájem se vrátit do České republiky a pracovat tady, tak jsem jim samozřejmě pomáhala zprostředkovat víza, pracovní povolení, spojit je s úřady. Tato aktivita, které se věnuju do dneška, už nesouvisí s mým vědeckým projektem, přesahuje ho.
S kolika z nich jste v kontaktu, s kolika spolupracujete?
Pravidelné a časté kontakty mám tak s patnácti z nich.
Kolik z nich je teď v ČR?
Pět. Jeden je v Prachaticích, další v Benešově a v Praze. Pracují u nás, jsou spokojení a neplánují návrat do Namibie.
Iniciovala jste i natočení dokumentárního filmu, který pro Českou televizi připravuje režisér a vedoucí Audiovizuální produkce UP Martin Müller. Proč?
Přišlo mi škoda to téma nechat jen v knižní podobě, protože ti lidé stále žijí a jejich osudy jsou živé a neustále se mění. Navíc díky tomu, že se někteří z nich po třech desítkách let rozhodli let vrátit do České republiky, získal příběh úplně jiný rozměr. Mohli jsme najednou zachytit tu proměnu a konfrontovat jejich představy v Africe s realitou po příjezdu k nám. Natáčeli jsme dva roky, opakovaně jak v Namibii, tak České republice. Teď se film stříhá. Práce na filmu s dokumentaristy pro mě byla úplně nová zkušenost a myslím, že vznikla velice plodná spolupráce.
Pak končí práce? Jsou knížky, bude dokument. Chystáte ještě něco?
O téma mají zájem i filmoví producenti, chtěli by natočit hraný seriál. Pokud by vznikl, tak moje role by tam byla jen v rovině odborných konzultací. Můj vlastní projekt je jiný. Ve spolupráci s ministerstvem zahraničí se snažím nastartovat rozvojovou pomoc pro namibijské Čechy, kteří žijí ve špatných životních podmínkách. Pro ty, kteří o to stojí, se snažím vyjednat, aby mohli dostat české občanství, mohli se sem vrátit, najít si práci a nemuseli absolvovat celou řadu složitých procedur a imigračních restrikcí. To by byl největší úspěch. Druhá moje představa je nastartování lokálních rozvojových projektů v tamních školách, které by integrovaly namibijské Čechy a daly jim tak práci. Samozřejmě pokračuje i moje vědecká práce ve výzkumech o Africe, v současnosti se zaměřuji na problematiku antropologie turismu. Takže plánů je jako vždy hodně.
