V pondělí 2. října 2017 odstartoval devátý ročník mezinárodního festivalu soudobé vážné hudby MusicOlomouc. První večer nabídl posluchačům dva zdánlivě odlišné koncerty. Jejich pojítkem bylo vytváření rezonančních zvukových ploch.
Kompletní klavírní dílo francouzského skladatele
Festival byl zahájen provedením kompletního klavírního díla Tristana Muraila. Tohoto úkolu se zhostili dva přední klavíristé. První polovinu koncertu měli posluchači možnost slyšet hru Mikiho Skuta a ve druhé půlce usedl za klavír Marek Keprt.
Tvorba Muraila je specifická pojímáním zvuku jako akustického jevu. Podstatný je výsledný zvukový témbr, a tak byl v průběhu večera prostor kaple naplněn neustálými zvukovými rezonancemi a neobvyklými klavírními barvami. Celý koncert otevřela skladba Comme un oeil suspendu et poli par le songe (1967), která byla v podstatě neustálým zvukovým proudem. Toho bylo dosaženo pomocí neobvyklé pedalizace. I následující skladby byly plné zvukových barev a dynamických kontrastů.
Druhou polovinu koncertu rozezníval klavír Marek Keprt. Koncert uzavíral cyklus Les travaux et les jours (2002), přičemž jednotlivé části na sebe navazovaly téměř bez pauzy. Neustálý plynulý tok hudby rozbouřily občasné ostré úhozy dynamicky silnějších pasáží. Oba klavíristi v průběhu večera podali naprosto špičkové interpretační výkony.
Plejáda neobvyklých hráčských technik
Na barevnost klavíru navázaly neméně zajímavé zvuky akustických kytar. Na druhém koncertu se představil německý kvartet Aleph Gitarrenquartett. Návštěvníci festivalu se na tento koncert přesunuli do podkrovního přítmí Divadla K3. Hned první uvedená skladba Die Sprache ist die Strafe (2014) byla přehlídkou neobvyklých hráčských technik 20. a 21. století. Za zmínku stojí dílo španělské skladatelky Irene Galindo Quero Ziffer H Hut (2011). Při komponování si autorka představovala ne čtyři kytary, nýbrž jednu strunu. Tento záměr se jí více než podařil, i přes iluzi určité rytmické absence panovala mezi hráči dokonalá souhra.
Je to téměř rok, co na stejném místě zazněla premiéra díla Chata v jezerní kotlině Františka Chaloupky. Letošní první festivalový den uzavřela premiéra díla téhož autora, jeho Kytarový kvartet č. 1 „The Aleph“ (2017) byl vyvrcholením celého večera. Bezpochyby se jednalo o interpretačně náročné dílo a je třeba uznat, že hráči se s jeho provedením poprali více než dobře.
Vokály a plastové kelímky
Úterní koncert se konal v Atriu Uměleckého centra UP, jehož prostor byl plně využit. Německý soubor Auditivvokal Dresden pod vedením Olafa Katzera připravil pro posluchače velmi rozmanitý repertoár. Pokud se během večera objevil v Atriu náhodný posluchač, troufám si říct, že musel být počínáním osmi zpěváků velmi zmaten. Celý večer byl propojen vokálním uměním, do kterého byly zapojovány i divadelní prvky. Již samotný začátek koncertu byl (nejen) pro tradičního posluchače velmi matoucí. Zpěváci se usadili do publika, postupně si dávali do uší sluchátka a pustili si libovolnou hudbu, kterou si zpívali a pohybovali se dle svého uvážení. Toto dílo s názvem zweitstimme 598.mdb krähwinkel od skladatele Petera Motzkuse tak otevřelo další festivalový den. Nelze nezmínit kompozici Fountain (2017) skladatelky Steffi Weismann určenou pro 5 + x účinkujících, 10 + y plastových kelímků a jednu láhev vody. Nosným zvukovým prvkem bylo neustálé přelévání vody z kelímku do kelímku a také jeho mačkání. Do tohoto provedení bylo zapojeno i publikum, náhodně vybraným posluchačům byly dány do ruky kelímky a záleželo jen na nich, jak se do této performance zapojí či nezapojí.
V závěru byla premiérována Keprtova skladba hláskopelní a špitocudní (2017). I v tomto díle předvedli zpěváci své vokální umění, které z dálky doplnil zvuk preparovaného klavíru a violoncella. Provedené dílo bylo impozantním uzavřením prvních tří koncertů. Není pochyb o tom, že i následující koncerty přinesou stejně neobvyklé zvukové plochy, které jen tak v Olomouci neuslyšíte.
Kateřina Janíčková, studentka KMU FF UP