Marek Jukl: Když chcete pomáhat, musíte mluvit se všemi

Rodiče, lékaři, si přáli, aby šel v jejich stopách. Jeho ale fascinovala technika, především vlaky, a uvažoval i o Vysoké škole dopravní. Nakonec se rozhodl jinak. Jistá „dvojdomost“ – logické přemýšlení a ochota pomáhat druhým v něm ale zůstaly a dnes je z něj uznávaný matematik a zároveň prezident velké humanitární organizace, která má víc členů než většina zdejších politických stran a která v případě potřeby dokáže zmobilizovat k pomoci celý národ. Marek Jukl, docent Přírodovědecké fakulty UP a prezident Českého červeného kříže.

Rozhovor s Markem Juklem přineslo aktuální vydání univerzitního magazínu Žurnál UP.

Matematika a humanitární práce. Jak to jde dohromady?

Můj příklon k humanitárním otázkám vycházel z rodiny. Oba rodiče byli lékaři a dost dlouho počítali s tím, že je budu následovat. Navíc otec byl dlouhá léta činný v Červeném kříži a já jsem s ním už jako malý kluk chodil na různé akce, kde míval službu první pomoci, a cvičení. To mě nemohlo neovlivnit. A i když mě bavila matematika a já se nakonec rozhodl pro studium matematiky a fyziky, nechtěl jsem se vzdát ani toho, co už jsem měl zažité, a tak jsem do Červeného kříže v osmnácti letech vstoupil a pracuju v něm dodnes.

Co vás baví na matematice, přesněji na algebře, které se věnujete?

Úplně přesně řečeno se zabývám geometrií, s přesahem do algebry.

To mi to neulehčujete. Takže co vás baví na – z mého pohledu – tak abstraktní disciplíně?

Matematika je zajímavá tím, že je velmi exaktní. Popisuje a velice přesně definuje pojmy, nalézá mezi nimi různé souvislosti a přesně vypovídá o jejich vlastnostech. Matematika je svět, ve kterém se může člověk snadno orientovat.

Jak kdo. Pro mě je to při vzpomínce na hodiny deskriptivní geometrie naprosto neuchopitelný svět. Vy si přeci na své „objekty“ nemůžete sáhnout, nemůžete je sledovat v laboratoři. Kde najdu ten váš přehledný svět?

Vidíte ho ve své hlavě. A že si na něj nemůžete sáhnout… Můžete si třeba dělat náčrtky. Zrovna ta zmíněná deskriptiva je metoda, jak zobrazit reálné objekty na určitý počet průměten, například dvě – tak funguje třeba Mongeova projekce. A víte, že vycházela z naprosto reálných potřeb? Používala se při stavbě opevnění, byla dokonce po několik desítek let tajnou metodou a armáda ji držela pod pokličkou. Čili ten přehledný svět je jen otázka vaší představivosti.

Říká se, že matematika je těžká, vedou se spory, jestli má být u maturity. Jaký je váš názor?

Myslím si, že těžké není učit se matematiku, ale těžké je učit matematice. Přesněji zprostředkovat ji žákům tak, aby pro ně byla přístupná. To se spoustě učitelům nedaří. Přitom matematika je pro život nesmírně důležitá – rozvíjí logické myšlení, které potřebujete v řadě dalších oborů, je jazykem například fyziky. Já se věnuju i humanitárnímu právu a často se mě ptají, co má společného s matematikou. No právě tu logiku. Podobně je na logickém uvažování založená medicína. Proto tvrdím, že kamarádit se s matematikou je důležité – a schválně používám slovo „kamarádit se“, protože nejsem přesvědčen o tom, že by k porozumění matematice bylo potřeba nějakých speciálních vloh. Důležité je, zda máte zájem a jste ochotna vynaložit nějaké úsilí.

Zmínil jste humanitární právo, což souvisí s vaším prezidentováním. Český, přesněji Československý červený kříž letos slavil sto let a vy jste ve velmi slušné společnosti: V pomyslném prezidentském křesle jste vystřídal dceru T. G. Masaryka Alici, která byla první prezidentkou. K čemu všemu ještě máme dnes Červený kříž?

První, co každého napadne, je dárcovství krve a první pomoc. Ale naše činnost je mnohem širší, obecně řečeno jsou to so­ciálně zdravotní činnosti. Málo se ví, že máme v republice zhruba čtyři desítky zařízení se sociálním, respektive zdravotním určením. V době Alice Masarykové byla založena i zdravotnická záchranná služba, která byla v roce 1952 znárodněna. Tehdy měla několik set stanic a na devět set sanitek. V jiných zemích třeba, v Německu, je to tak dodnes. Nesmím zapomenout ani na připravenost na katastrofy a poskytování pomoci jak u nás, tak v zahraničí, kdy spolupracuje všech 191 národních společností Červeného kříže. Tvoříme celosvětovou síť, která může být na krizovém místě jedna z prvních.

Dárcovství krve propagujeme pravidelně i na univerzitě akcí Daruj krev s rektorem. Vy darujete?

Jistě, už od studentských let, dneska mám za sebou něco přes dvě stě šedesát odběrů. U nás v rodině to tak chodí – daruje moje žena i sestra, dárcem byl i můj otec. My tomu říkáme v Červeném kříži rodinné dárcovství, což je ta nejlepší propagace. Když je něco v rodině zakotveno, tak se pak bere jako samozřejmost, že v tradici pokračují i děti.

Jak je možné, že i v hodně ekonomicky orientované době jsou ochotni lidé darovat krev zadarmo?

Chápou, že je to zapotřebí. Víc si to asi uvědomují tam, kde se s tou potřebou setkávají skoro denně, což je třeba severní Morava, konkrétně Ostravsko, Karvinsko. Ta regio­nální srovnání jsou velmi zajímavá. Když spočítáte dohromady vícenásobné dárce ze severní a střední Moravy, tak dostanete stejný počet jako v celém zbytku republiky.

Čím to je?

Těžký průmysl, horníci, důlní neštěstí, úrazy… Lidé tam prostě vidí, že se tyto nehody stávají a že krev je potřeba pro konkrétního člověka. Ona ale ta tradice bezpříspěvkového darování u nás i ve světě není až tak stará, pochází z roku 1959. Byla to tehdy reakce na celosvětově vysoký přenos hepatitidy B krevními transfuzemi. Nešlo ani tak o ty peníze, které se lidem v různých zemích vyplácely, ale především o bezpečnost příjemců krve. Ukázalo se totiž, že když lidé nebyli vázáni vidinou – byť drobného – finančního prospěchu, tak před odběrem pravdivě odpovídali na otázky ohledně svého zdravotního stavu a přenos hepatitidy B dramaticky poklesl. Musíme si totiž uvědomit, že i když se krev dárce vyšetřuje, tak to samo nestačí, protože se nemůže vyšetřit úplně na všechny nemoci. Je důležité, aby dárce netajil některé informace o svém zdraví. Mimochodem trend bezpříspěvkovosti je celosvětový, dokonce Světová zdravotnická organizace má ambiciózní, ale podle mě nesplnitelný plán, aby do roku 2030 byla veškerá krev na světě zajišťována bezplatně. To myslím není reál­né, protože zatím to funguje zhruba v polovině států světa, včetně České republiky, protože za tzv. plnou krev se u nás neplatí, jinak tomu může být u krevní plazmy.

Kulaté výročí měl i Mezinárodní červený kříž, který vznikl díky švýcarskému obchodníkovi. Henri Dunant byl v roce 1859 dobrovolný ošetřovatel v bitvě u Solferina. Viděl jatka, po kterých zůstaly desítky tisíc mrtvých a zraněných, o něž se nikdo nestaral. Ta hrůza ho přivedla na myšlenku, že je potřeba pomáhat raněným, a navrhl vznik mezinárodní organizace. Jsme za těch 160 let dál, než bylo Solferino? Máme organizace, právo, jsme tedy i humánnější?

Ano i ne. To ano je v tom, že podstatná náplň naší práce je, aby se potřebným dostalo zdravotní péče. Tedy to, čím Dunant začal a co je také obsahem prvního základního principu Červeného kříže, kde se praví, že je zrozen z utrpení tisíců na bitevním poli a že se snaží předcházet nebo aspoň mírnit všechny typy lidského utrpení. To je i dnes vysoce aktuální. Na světě máme necelé dvě stovky států a ve více než devadesáti z nich se v tuto chvíli bojuje. Čili je to téměř jedna ku jedné. A tam, kde se bojuje, je zdravotní péče jednou z prvních obětí konfliktu.

Proč?

Protože je založena na volném pohybu – zdravotníků k nemocným, zraněných a nemocných ke zdravotníkům. To v okamžiku konfliktu končí, takže jsme ve stejné situaci, jako byl Dunant. Máme samozřejmě mnohem lepší východiska, existuje soubor právních norem, celé mezinárodní humanitární právo, které omezuje volnost válčících stran a říká jim, co musí dělat. Například že musí zajistit zdravotní péči. To ale neznamená, že ji ve skutečnosti všichni dostanou. Jeden příklad za všechny. V Jemenu, kde probíhá několik let ozbrojený konflikt, je více než padesát procent zdravotnických zařízení vyřazeno z činnosti. Za poslední tři roky tam zemřela třetina lidí, kteří byli odkázáni na dialýzu. Neumřeli proto, že by je někdo postřílel, ale že se k dialýze nedostali, protože nemohli vystrčit nos z domu nebo se do nemocnice dostali, ale zařízení nefungovalo. Lidé si většinou myslí, že naše práce vypadá tak, že přijedou tisíce zdravotníků a postaví se spousta nemocnic a vše funguje. To je pravda jen do jisté míry, my se především snažíme podporovat místní infrastrukturu. Tam posíláme léky a potřebný materiál, nejen zdravotnický, ale i takový, který vás možná překvapí – folie na zasklívání rozbitých oken, palivo do generátorů na výrobu elektřiny.

Pojďme konkrétně. Žiju v nějakém regionu a ten se stane místem více či méně legitimního válečného konfliktu. V čem mi pomůže Červený kříž?

Dobře jste řekla, že není podstatné, zda ona válka je nebo není legitimní. Červený kříž neposuzuje, kdo je agresor a kdo oběť. A konkrétně k vám. Pokud budou bojující strany respektovat mezinárodní úmluvy, tak na vás nebudou střílet. Ale i tak budete vystavena spoustě nebezpečí, takže je určitě dobré se odsunout z míst, kde konflikt hrozí. V tom by měly obyvatelstvu bojující strany pomáhat a v ten okamžik je role Červeného kříže stěžejní. Málo se totiž ví, že my jsme v kontaktu se všemi stranami, a máme tak možnost jim připomínat a vykládat zásady mezinárodního humanitárního práva. Je důležité říct, že humanitární právo nebrání vzniku konfliktu, tím se nezabývá. Stanovuje ale pravidla, jak by měl být boj veden, aby jeho humanitární dopady byly co nejmenší, a říká, jak následně pomáhat obětem bojů. Já neuznávám dělení na lepší a horší strany konfliktu. Důležité je mluvit se všemi, jedině tak můžete pomáhat obětem.

Nepadá na vás beznaděj? Tolik let, tolik pravidel, a stále tolik obětí a válek?

Ano, stále se odehrávají stovky válek a dějí se v nich zločiny, to máte pravdu. Ale není to rozhodně tak, že by v nich převažovalo porušování norem nad jejich dodržováním. Ten počet je nenulový, musí být snižován, ale mít z toho beznaděj, by nebyl ten správný pocit.

Takže vidíte světýlko na konci tunelu, naději na to, že válek ubyde nebo dokonce nebudou?

Říct kdy nebo jestli vůbec bude někdy všude mír, je velmi těžké. Ale i kdyby se to nikdy nestalo, tak jen ta snaha Červeného kříže – byť to zní jako protimluv – „zlidštit válku“ – má smysl stále. O tom jsem přesvědčen.