S nadsázkou říká, že psát začala z bolesti nebo ze špatného svědomí. To když se rozhodla po mateřské vrátit zpět k rozhlasovému zpravodajství. Jenže něco za něco. V případě Michaely Veteškové, absolventky FF UP a dnes úspěšné autorky několika pohádkových knížek, byla tehdy na jedné misce vah zajímavá, jenže časově nesmírně náročná práce, na druhé pak malá dcera, které hodiny s maminkou chyběly.
„Když jsem občas přicházela domů vyčerpaná, viděla jsem výčitku v jejích očích. Pamatuju si na jeden večer, kdy jsem přišla úplně zničená, ona ležela v postýlce a manžel jí vyprávěl pohádku. V ten okamžik jsem věděla, že tak to nechci, že ubližuju jí i sobě. Sedla jsem si k ní a řekla: Milá Luisinko, já jsem dneska byla na třicetimetrovém stromě, kam mě vytáhli stromolezci.“ Touto větou začala „pohádkářská“ kariéra Michaely Veteškové.
Jste maminka, která skutečně vylezla na strom a která vyprávění pro jednu dceru dokázala přeměnit ve stejnojmennou úspěšnou pohádkovou knížku pro děti. Jak se to povedlo?
První pohádka byla opravdu vyprávěním o tom, co jsem ten den zažila v práci. Luisinku bavila a já se o tom zmínila kamarádovi Petru Pancho Prchalovi, který vydává knížky své ženě, výtvarnici Lucii Seifertové. Jemu se ta historka líbila a poprosil mě, ať pohádku řeknu i jejich synovi, který byl velmi temperamentní a nemohl v autě usnout. Tak jsem spustila o stromolezení, o tom, jak jsem potkala veverky a broučky... Malého jsem zaujala, neotravoval a Pancho mě pak začal bombardovat esemeskami, kdy pošlu další příběh. Nakonec se mu podařilo ze mě doslova vymámit několik dalších pohádek. No a pak jednou řekl, že je vydá jako knížku, kterou bude ilustrovat jeho manželka Lucka.
Brala jste to vážně, že máte nabídku na vydání knížky?
Pro mě to byla zpočátku pořád trošku legrace, ale napadlo mě vzít rukopis k nám do Českého rozhlasu. Dala jsem ho přečíst rozhlasovému režisérovi Karlu Weinlichovi, který točí pohádky. Asi za čtyři dny jsme se potkali na chodbě a on na mě začal křičet: Ženská jedna, já jsem čekal pohádky jako o Červené Karkulce, a vy na mě s nějakou reportážní pohádkou! No a tak vznikl název´reportážní pohádka´. Když jsem se pak opravdu rozhodla knížku vydat, poslala jsem rukopis kamarádovi, herci Jardovi Duškovi a poprosila ho, jestli by se stal jejím kmotrem. Souhlasil, pohádky se mu líbily. Takže za to, že píšu, můžou vlastně pánové Weinlich a Dušek a moje dcera.
Rozumím tomu, že se ty příběhy líbily dospělým, ale neměla jste strach z odezvy těch čtenářů, pro které je knížka určená? Přece jen děti jsou dost nevypočítatelné.
Byla jsem strašně nejistá. Týden před vydáním knížky, a mimochodem mám to dodnes u každé další, jsem prožila příšernou nervozitu a trému. Já přitom nemívám trému ani při živém vysílání, nemám problém vystupovat před lidmi nebo s nimi komunikovat. Ale tohle bylo úplně jiné. Najednou šlo o něco niterného, velmi osobního, co vycházelo hluboko ze mě. Bála jsem se, aby – když se tak vnitřně obnažím – to ostatní pochopili, aby se jim můj svět líbil, chtěli do něj vstoupit a nikdo mi ho nepoplival. To je na tom asi to nejbolestivější. Zároveň jsem ale věřila, že když do psaní dám srdce a když bude psát ono dítě ve mně, které se nepřestává divit, že kvete kopretina nebo svítí sluníčko, tak to vyjde. Neříkám o sobě, že jsem spisovatelka nebo že jsem geniální. Jsem prostě novinářka, která píše pohádky a kterou to moc baví.
Jakou máte odezvu od dětí?
Dobrou. Potkávám děti na besedách, dostávám pozdravy přes facebook. Myslím, že je moje knížky baví, že se jim líbí moje vnímání světa. A to je pro mě důležité. Nezáleží mi na tom, jaké má knížka recenze a při vší úctě k dospělým, je mi jedno, co si oni o mých knížkách myslí.
Vaše zatím poslední knížka Jak maminka vyprávěla o 20. století pro mě byla překvapením, protože jsou to příběhy o českých dějinách, o novodobé historii. Je to téměř učebnice. Byl to cíl?
Ano, já totiž píšu pro děti, které jsou kolem mě. Jak rostou, tak se i mění příběhy, které je zajímají. Pro napsání této knihy jsem se rozhodla ze dvou důvodů. Když jsem se jednou zeptala neteře, které bylo tehdy asi deset nebo jedenáct, jestli ví, kdy skončila druhá světová válka nebo co se stalo 17. listopadu 1989, nedokázala odpovědět. Zjistila jsem, že děti se ve škole novodobou historii našeho státu neučí, nemají ji v osnovách. Že sice umí vyprávět o klínovém písmu, mají nabiflované napoleonské války, a kdo ví co ještě, ale moderní českou historii ne. Pokud nemají štěstí na osvícenou učitelku nebo učitele, tak se nedozvědí nic o Masarykovi, Štefánikovi nebo o roce 1968. Druhý důvod k napsání byla jakási moje osobní reakce na stav společnosti. Už mě nebavilo poslouchat, jak hodně lidí moralizuje a brblá, že děti nic nebaví, že nic neznají, jen se věnují tabletům a mobilům a nic jiného je nezajímá. Řekla jsem si, že využiju možnosti, které mám, a zkusím něco málo změnit. A tak jsem začala vyprávět o 20. století. Nedělám to pro sebe. Dělám to pro budoucnost mé Luisy a Fabiána. To je pro mě důležité.
Michaela Vetešková
Absolventka Teorie a historie dramatických umění a literatury na FF UP, novinářka, která v současnosti vede redakci kultury Českého rozhlasu. Je autorkou několika pohádkových knih pro děti Jak maminka vylezla na strom, Jak maminka vylezla na věž, O Picimínkovi a Vlakáčkovi, které ilustrovala výtvarnice Lucie Seifertová. Výtvarnou podobu její zatím poslední knize Jak maminka vyprávěla o 20. století dala Lenka Jasanská. Tuto knihu využívá i ve svém projektu Dílna malého novináře, který je určen pro žáky prvního stupně základních škol. Hravou formou prostřednictvím postav z knihy představuje dětem novinářskou práci i jednotlivé žurnalistické profese. Na podzim by mělo vyjít rozšířené vydání knihy doplněné mj. o pohádku z povodní v Olomouci.