Recenze - O recipientech soudobé vážné hudby kolují mnohdy prazvláštní zvěsti. Jsou přirovnáváni k sektě intelektuálů poslouchajících hudbu, které stejně nikdo nerozumí, hudbu, v níž si interpreti vlastně mohou hrát cokoliv je právě v dané chvíli napadne. Posluchač neznalý disonancí posledních sta let při náhodném zbloudění k takové produkci odchází často po prvním čísle, snad s dojmem „setkání s marťany“. A má vlastně tak trochu pravdu. Hudba je přece něčím zvláštním. Obzvláště ta, která je živá a promlouvá k nám bezprostředně. Její jazyk se nám může zdát cizí. Stejně ale jako v případě setkání s mimozemskou civilizací, také u soudobé hudby vzrušuje právě představa objevování nového. Má nás taková hudba rozčílit, či potěšit? Chce sdělit něco konkrétního? Na tyto otázky by snad mohli odpovědět Musicolomoučané. Nejsou to bytosti z jiného světa, nýbrž účastníci osmého ročníku festivalu soudobé hudby MusicOlomouc.
Méně je často více
Ve středu 5. října rozšířil řady Musicolomoučanů pražský soubor Konvergence, který oživil jak barokní Kapli Božího Těla, tak prostor Atria bývalého jezuitského konviktu rozechvělými vzduchovým sloupci, často oscilujícími na samé hranici slyšitelnosti, pod heslem „méně je často více“. Během večera zaznělo celkem šest skladeb, z čehož jedna ve světové premiéře. Úvodní kompozice Tristana Muraila Feuilles à travers les cloches (Listí pronikající zvony) jednoznačně odkazuje k Debussyho klavírním Obrazům (zde skladba Zvony pronikající listím). Je ovšem nutno počítat se značnou dekonstrukcí a následnou přeměnou, s níž Murail Debussyho téma uchopil. Proti sobě zde stála trhavá, zvonová pizzicata houslisty Matěje Vlka v těsném doprovodu klavírního tepu Lucie Tóth (někdy se sešli více, někdy méně, možná to bylo způsobeno tím listím). Kontrapunktem jim byla flétna Zuzany Bandúrové a violoncello Sebastiana Tótha. Dirigování náročné skladby se ujal umělecký vedoucí souboru Ondřej Štochl. Jeho kompozice Kaligramy dala v průběhu večera nejvíce vyniknout hráčským dovednostem flétnistky, jež interpretaci i velmi jemných tvarových detailů v těch nejtišších polohách zvládala s bravurou.
Ticho? Čas…
Během zvukově subtilní a jako balzám na duši i uši působící skladby Silent Distance mladého českého skladatele Tomáše Pálky se Musicolomoučané doslova „odizolovali“ od okolního světa a alespoň na chvíli si mohli užít zpomalený tok času. Okolní uspěchaný svět jen zdáli připomínala auta projíždějící venku okolo kaple po žulových kostkách. A vlastně i ta auta k tomu jaksi přirozeně patřila. Člověk si mohl libovat, že je součástí vesmíru povedeného díla Tomáše Pálky, mimo vliv gravitace všedního světa. Dojem odlišného vnímání času a také prostoru přetrvával až do konce představení. Postarala se o to jak skladatelka Michaela Pálka Plachká s premiérou svých Proměn pro violoncello a klavír odkazujících k východní filosofii nejenom názvem, tak Lo spazio inverso od italského skladatele Salvatore Sciarrina, v níž se soubor představil v úplné sestavě i s klarinetistou Jiřím Mrázem, zatímco Lucie Tóth vystřídala klavír za méně obvyklou celestu.
Pianissimo
Na poslední část večera se početné publikum přemístilo do nedalekého prostoru Atria, kde pod potemnělou oblohou v podání violisty Ondřeje Štochla a Jana Trojana obsluhujícího elektroniku zazněla tichá kompozice Pianissimo německého skladatele Jakoba Ullmanna. Akustickým kontrapunktem jí tentokrát byl prostor sousední restaurace, z níž se i přes skleněnou bariéru linuly zvuky lidské zábavy s cinkáním lžiček. Stejně jako v případě aut ani tento rušivý element nevadil, ba naopak, opět se potvrdilo kouzlo vlastního času a prostoru, které nám zprostředkovala sugestivní hra souboru Konvergence.
Máte-li chuť stát se Musicolomoučanem, další příležitost se naskýtá v neděli 9. října. V rámci programu vystoupí Kühnův smíšený sbor. Přednese skladby Jana Vičara, Zdeňka Lukáše, Jana Ryanta Dřízala a dalších.
Eva Balcárková, katedra muzikologie FF UP