Osamu Okamura: Město nejsou jen cihly a domy, ale lidé a vztahy mezi nimi

Během konference Kultura, umění a výchova II, kterou uspořádala katedra výtvarné výchovy pedagogické fakulty při příležitosti dvacetiletí Uměleckého centra Univerzity Palackého, vystoupil v jeho Kapli Božího Těla Osamu Okamura. Děkan Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci poutavě hovořil o obyvatelnosti měst a šíření znalostí o ní směrem k veřejnosti.

Narodil se v Tokiu a do Prahy se s rodiči přestěhoval v polovině sedmdesátých let. Osamu Okamura vystudoval architekturu na Fakultě architektury ČVUT Praha a intermediální tvorbu na Akademii výtvarných umění v Praze. Během své profesní kariéry působil v USA a Německu, přednášel i v řadě dalších zemí. Je autorem oceňované knihy Město pro každého, která ve dvou kategoriích získala nominaci na Czech Grand Design.

„Když jsem svá studia končil, vyšla kniha Česká architektura a její přísnost, jedna z dalších publikací Rostislava Šváchy, jednoho z mých nejoblíbenějších učitelů. Obsah knihy bych stručně shrnul jako sto jedna odstínů nudy,“ uvedl Osamu Okamura v úvodní části své řeči, když hovořil o porevolučním období, období 90. let minulého století. Byla to doba, kdy ho zaujaly možnosti, jak stávající architekturu dekonstruovat.

Město nezachrání hrstka plánovačů 

V přednášce Osamu Okamury našli posluchači jistě řadu zajímavých míst. Jedním z nich bylo i tvrzení, že město jako takové není samo o sobě určeno k úspěchu a že vždy, když o něm přemýšlí, nepřemýšlí o stavbách, ale o lidech.

„Město totiž nejsou cihly a domy, ale lidé a vztahy mezi nimi. Prázdné a nefunkční domy, před časem to kupříkladu byla v Jičíně jezuitská barokní kolej, které místní neřekli jinak než ruská kasárna, jen ukazují na nezacelené jizvy v naší společnosti. Když jsem tehdy společně s místními gymnazisty začal pracovat na obnově zpřetrhaných vztahů ve městě, na něčem, čemu by se dnes možná říkalo sociální socha, můj tehdejší profesor Milan Knížák mé snahy lakonicky okomentoval: To není žádné umění, mohl by to umět každý lepší starosta. Samozřejmě, že měl pravdu.“

Osamu Okamura vnímá, že jsou dnes města plná narůstajících konfliktů a napětí. Že architektura a město jsou i často místem souboje zcela protichůdných zájmů nebo náhledů na svět, které mnohdy není možné vzájemně sladit. Je si však podle něj potřebné uvědomit, že město jako takové nezachrání hrstka plánovačů. Nezachrání jej ani před narůstajícími problémy souvisejícími s nedostupností bydlení, ani před zahlcením automobilovou dopravou, před ekonomikou města, která jej ohrožuje rozrůstáním se do krajiny, ani před řadou dalších problémů. Zásadní je podle něj kultivovaná diskuze lidí, kteří ve městě žijí.

„Město se totiž neobejde bez aktivního zapojování všech svých obyvatel. Dnes více než kdy jindy mluvíme o potřebě zvyšovat obyvatelnost a odolnost našich měst, je potřeba dát architekturu lidem,“ vzkázal.   

Potřeba jsou nejen architekti, ale především vzdělavatelé  

Zkušenosti v této oblasti, tedy možnosti edukace mládeže v městském plánování, například prostřednictvím komiksu, hudebních videích na YouTube, performance či terénních workshopů, nabyl v americké Chicago Architecture Foundation, kde byl v roce 2018 na studijním pobytu v rámci Fulbright-Masarykova stipendia.

„Někteří architekti si myslí, že jsou jedinými odborníky na světě. Není to tak. Chicagská nadace je největší a nejúspěšnější na světě, její programy navštěvuje asi půl milionu lidí ročně a z pětaosmdesáti zaměstnanců jsou architekti pouze tři. Přednost dostávají profesionální vzdělavatelé, edukátoři. Lidé si totiž potřebují uvědomit, že žijeme ve světě, který jsme si sami zkonstruovali, a že si jej můžeme změnit, ideálně k lepšímu,“ doplnil děkan Fakulty umění a architektury TUL.

Ve své přednášce s názvem Město pro každého aneb Proč je architektura důležitá? se tak Osamu Okamura krátce zamýšlel nad tím, jak navrhnout čtvrť, v níž by chtěl žít každý. Přemýšlel o tom, co město potřebuje, aby se v něm zlepšila kvalita života. Hovořil o sídelních strukturách a jejich souvislosti s chudobou propojenou se zločinností. Zmínil i připravenost města na fenomén stárnutí. Hovořil o veřejném prostoru i o moderním městě, tzv. městě krátkých vzdáleností. V krátkosti se zmínil o patnáctiminutovém pěším městu, kde během čvrthodiny chůze obstará člověk všechny základní denní potřeby. Nahlas přemýšlel i o tom, komu město vlastně patří a co definuje jeho funkčnost. Také o tom, jak funguje městské plánování, co je to územní plán, kdo jsou jeho aktéři, jaké může být město v budoucnu i jaké nás čekají výzvy s odkazem na klimatické změny.

„Pamatujte na to, že město neplánují jen urbanisté, politici, developeři, ale každý z nás. Už například tím, jak se ve městě každý den chováme, jak se například pohybujeme. Jsme to my všichni, kteří se každé ráno rozhodujeme, jak vyrazíme do města. Máme možnost volby. Sedneme do auta a zakrátko se budeme dusit v nekonečných automobilových zácpách spolu se spoustou dalších vzájemně odcizených lidí. Přemýšlejme, kolik dalších problémů tím i spoluvytvoříme. Vyrazme pěšky a brzy se můžeme probudit do bezpečného města, v němž budeme mít všude a ke všem blízko,“ dodal děkan Osamu Okamura, který měl možnost poznat celou řadu měst a tvrdí, že úspěšná nejsou města s hromadou zákazů, ale ta, která navrhují alternativy.