Dary, které provázely středověkou svatbu Matyáše Korvína a Beatrix Aragonské. Jaké byly? A co měly tehdejší společnosti ukazovat? Kus z této historie objevil v milánském archivu Patrik Paštrnák z katedry historie Filozofické fakulty Univerzity Palackého. Nové poznatky publikoval v prestižním časopise Speculum, jehož vydavatelem je Medieval Academy of America v University of Chicago Press.
Patrik Paštrnák z katedry historie FF UP se ve své disertační práci zabýval středověkými svatebními cestami. Věnoval se princeznám a princům, kteří cestovali za svými chotěmi i přes půl Evropy. Jednou z takových cest byla ta, kterou uskutečnila Beatrix Aragonská, druhá manželka uherského a českého krále Matyáše Korvína. Jejich svatba byla jednou z největších událostí uherských dějin druhé půlky 15. století a o tu, lépe řečeno o dary, které ji provázely, zavadil mladý historik z Univerzity Palackého v milánském archivu vlastně náhodou. V krátkém rozhovoru, který poskytl Žurnálu Online, Patrik Paštrnák uvádí, že podrobné opisy, jež objevil při zcela jiném výzkumu, znalosti o této svatbě významně rozšiřují. Popisují četnost i hodnotu darů, navíc přibližují i tehdejší společenské a politické souvislosti.
Můžete přiblížit, jak vlastně královská svatba v 15. století vypadala?
Když zůstaneme u té konkrétní, tedy u svatby Matyáše Korvína a Beatrix Aragonské, tak budeme mluvit o události, která se skládala ze tří částí. Nejprve se konala svatba v zastoupení u princezny doma v Neapoli. Poté proběhla korunovace, pro Uhry v tradičním místě, v Székesfehérváru (Stoličném Bělehradu). Třetí část svatby, tentokrát už s oběma snoubenci naživo, se pak uskutečnila během vánočních svátků v roce 1476 v Budíně. Načasování mělo svůj symbolický význam. Cílená souvislost s křesťanskými svátky totiž měla ještě více zvýšit svátečnost události, což se mimo jiné projevovalo i v rovině darování. V 15. století bylo tradicí, že si lidé dárky vyměňovali ne na Boží hod, ale na Nový rok. Matyáš Korvín i tuto chvíli využil k obdarování své vyvolené. Zároveň jí dal jistý finanční obnos, aby mohla rozdávat almužnu, a tak se sama stala aktivním dárcem.
Král Matyáš lpěl na tom, aby svou vyvolenou hojně obdaroval? Patřilo to k tehdejší tradici, nebo to má nějaké jiné specifické vysvětlení?
Matyáš Korvín neměl královský původ, králem byl zvolen. Ačkoli jeho otec Jan Hunyadi měl za sebou skvělou válečnou historii, byl to vyhlášený turkobijec, přece to na prestiž královského původu nestačilo. Matyáš musel tedy svou legitimitu zdůvodňovat jinak, mimo jiné sponzorováním umění. A navzdory tomu, že by se jeho vláda dala označit za tyranskou, protože neustále válčil, zaváděl nové daně, brutálně potlačoval každý náznak kritiky, povedlo se mu vybudovat si obraz skvělého panovníka. Tato PR strategie je patrná i v jeho svatbě s Beatrix, a to nejenom v osobě nevěsty, pocházející z prominentní evropské dynastie. V rámci svatebních úmluv se zavázal, že věnuje své manželce materiální dary v dvounásobné hodnotě její svatební výbavy. Opulentnost a hojnost darů přitom nebyly pravidlem, vždy záleželo na konkrétních politických, osobních a dynastických motivacích. Jsem přesvědčen, že si Matyáš tímto kompenzoval svůj nekrálovský původ.
Jednotlivé položky dokumentů, které jste našel, mnohé z této svatby rozkrývají. Můžete více popsat význam vašeho objevu?
Dokumenty, obsahující seznam svatebních darů, ležely v archivních složkách, které se vztahují k úplně jiné události, k zamýšlené svatbě milánské princezny s Jánosem Korvínem, Matyášovým nemanželským synem. Navíc jsou jednotlivé položky seznamů popsány hodně neosobně, což ztěžovalo identifikaci. Jediným vodítkem byly tituly osobností, které byly obdarovány ‚uherským králem a královnou´. Když jsem porovnával tituly těch, kdo na svatbu doprovázeli Beatrix Aragonskou, došel jsem k závěru, že se nalezený seznam netýká milánské princezny, ale právě Beatrix Aragonské.
‘
Bylo to velké překvapení, ale zcela zapadá do nálezů mých maďarských kolegů. Donedávna se totiž o její svatbě vědělo poměrně hodně, ale chybělo několik podstatných detailů. V poslední době se podařilo identifikovat text svatební smlouvy a seznam Beatriciny svatební výbavy, několik oslavných básní a řečí nebo podrobnější opis korunovace. Mnohé se tak dostalo do zcela jiného světla.
Při zpracování dokumentů mi připadlo, že jsem našel výjimečný pramen, minimálně pro střední Evropu. Celkově je téma svatebních darů v kontextu královských sňatků ve středověku nebo raném novověku málo probádáno. I proto jsem se rozhodl studii, jež obsahuje edici seznamu darů, publikovat v časopise Speculum, který má celosvětový dosah. Jsem nesmírně poctěn, že se editoři rozhodli mou studii vydat.
A co bylo tedy obsahem darů?
Z podrobného opisu darů, který však není kompletní, víme, že jejich součástí byly nejrůznější objekty. Nacházely se tam klenoty a šperky (diadém, brože, náhrdelníky), šaty a ložní prádlo z drahých látek, tapisérie, zlaté poháry, stříbrné nádobí, kožené a kožešinové přehozy a oděvy, každý v hodnotě několik stovek až tisíc zlatých dukátů. V jistém smyslu byly tyto Matyášovy dary protějškem výbavy, které si aragonská nevěsta dovezla z Neapole. Taky šlo o šperky, ložní prádlo, stříbrné nádobí, drahé tuniky či oblečení. Matyášovy dary však byly mnohem, mnohem hodnotnější. V tom je právě vidět kompenzaci jeho nižšího sociálního statusu.
Nejde ale jen o obsah nebo hodnotu darů. Je totiž velmi zajímavé sledovat, jak v dané době fungovaly společenské odstředivé a dostředivé síly. Kupříkladu taková změna šatů. U některých královských sňatků je patrná snaha inkulturovat cizí princeznu pomocí oblékání neboli dress codu, manželé už předem požadovali, aby příští královna přijela oblečena v místním oděvu, ne v obleku svého rodného dvora. Jak se však ukazuje v posledních letech, takový model byl spíše výjimkou a zcela vyloučený pro italské princezny přijíždějící do střední Evropy, jako byla právě Beatrix. I když dva Matyášovy dary (šperk a šaty) byly prý v ‚uherském stylu‘, její vlastní výbava nic podobného neobsahuje a nemáme ani zprávy, že by je Beatrix během svatby nosila. Svým způsobem je to velmi logické a není to důkaz domnělé tvrdohlavosti nebo pýchy italské princezny. Cílem sňatku bylo totiž ukázat napojení uherského krále na italskou renesanční kulturu přes ‚trofejovou‘ manželku. Kdyby se oblékla do maďarských nebo českých šatů, kouzlo by se ztratilo.
Mgr. Patrik Paštrnák, M. A., D.Phil., odborný asistent na katedře historie Filozofické fakulty Univerzity Palackého. Na FF UP absolvoval latinskou filologii a historii. Poté studoval medievistiku na CEU v Budapešti a doktorské studium historie na New College v Oxfordu. Na FF UP vyučuje starší dějiny. V nakladatelství Routledge mu nedávno vyšla monografie s názvem Dynasty in motion. Wedding journeys in late medieval and early modern Europe. S britskými kolegy pracuje na textbooku středověké monarchie, jenž má rovněž publikovat nakladatelství Routledge.