Pavel Dráč: Traumatologie je někdy adrenalinový sport

Technika, nebo medicína? Pavel Dráč, kterého na gymnáziu bavila matematika a fyzika a zároveň si rád povídal s otcem lékařem o jeho práci, své kariérní dilema rozhodl tak, že se vlastně může věnovat obojímu. „Traumatologie mi umožnila uplatnit technické myšlení, ale je zároveň zajímavá pro svůj akutní charakter. Často se s kolegy v případech, kdy jde nejen o zdraví, ale i o život pacien­ta, musíme velice rychle rozhodnout, jaký postup léčby zvolíme. Někdy je to adrenalinový sport,“ říká úrazový chirurg a přednosta Traumatologické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc a Lékařské fakulty UP.

Na pracoviště, kam míří pacienti s „běžnými“ zlomeninami, ale i těžkými poraněními nebo kvůli náročným rekonstrukčním výkonům, nastoupil hned po promoci na olomoucké lékařské fakultě. Místo mu nabídl tehdejší primář Pavel Maňák, který ho také přivedl ke specializaci na chirurgii ruky. A když později sám potřeboval pomoc, dal mladšímu kolegovi plnou důvěru.

„U každé operace hrají roli i emoce, a když víte, že máte operovat někoho blízkého, kdo navíc může váš výkon posuzovat i z odborného hlediska, je to výzva. Pan docent mi to velice ulehčil, když řekl, že bude prostě pacient a nebude mi do operace zasahovat. Teď už se o tom nebavíme, ale výsledek dopadl dobře,“ vzpomíná na operaci svého učitele Pavel Dráč, který za pětadvacet let na traumatologii pomohl nejen s poraněním rukou stovkám pacientů.

Jako přednosta kliniky se podílel i na léčbě ukrajinského hasiče, který stoupl na minu. Ten o jednu nohu přišel, u druhé byla kvůli rozsahu poranění a infekce také zvažována amputace. „Museli jsme nejprve zvládnout komunikaci s pacientem a psychicky ho naladit ke spolupráci. Poté mohl septický tým vyřešit infekt a ve spolupráci s plastickými chirurgy se nám povedlo nohu zachránit s částečným omezením. Pacient byl schopen chodit ve speciální ortéze, byli jsme s ním v kontaktu ještě, když byl v Česku na rehabilitaci, nyní je již zpět na Ukrajině. Jsme rádi, že jsme mu mohli pomoci, i když to pro nás nebyl zcela běžný případ.“

Častěji než v době, kdy docent Dráč začínal, nyní s kolegy na traumatologii řeší polytraumata spojená s dopravními nehodami nebo adrenalinovými sporty. Vedle obvyklých sezonních úrazů lyžařů nebo cyklistů pak přibývá například pádů na elektrokoloběžkách, kdy si lidé často poraní nejen horní končetiny, ale i obličej. „Projevuje se u nás také stárnutí populace. Stále více operujeme zlomeniny v osteoporotickém terénu,“ dodává s tím, že dříve měli plánované tři operační sály týdně, aktuálně jich mívají osm.

Změnily se i používané technologie, metody a materiály, které pacienty méně zatěžují, příkladem mohou být miniinvazivní metody včetně artroskopie, používání vstřebatelných nebo úhlově stabilních implantátů či operační navigace. V neposlední řadě je jiná také komunikace s léčenými, kteří se i díky dostupnosti informací více zajímají o své zdraví.

„Stále se učíme, to k medicíně patří. Nemůžeme usínat na vavřínech. Jako přednosta kliniky vnímám, že je mým hlavním úkolem podporovat kolegy ve vzdělávání,“ říká Pavel Dráč, který se podílí i na vzdělávání budoucích lékařů a záchranářů na lékařské fakultě a fakultě zdravotnických věd. „Ačkoliv na své studium vzpomínám v dobrém, některé přednášky, kde se memorovaly učebnice, mi přišly jako zahozená příležitost. Proto se se studenty snažím věnovat konkrétním případům, učit zajímavě a prakticky. S mediky chodíme na operační sály i do ambulance, se záchranáři nacvičujeme situace na modelech nebo figurantech.“

Svůj volný čas tráví především s rodinou a nyní zejména s nejmladším synem. Také sportuje. S přáteli hrává basketbal, jezdí na kole, díky dceři se dostal k orientačnímu běhu. „Nejdříve jsem ji doprovázel na tréninky, ale zjistil jsem, že nemá smysl tam jen čekat, a začal jsem běhat také. Je to skvělý sport, při kterém si člověk vyčistí hlavu v přírodě. Navíc je zde skvělá parta lidí, kteří jsou ochotni si navzájem pomoci,“ přibližuje jeden ze svých koníčků.

Dalším je třeba architektura, na cestách vyhledává zajímavé stavby z první poloviny 20. století. Z poslední doby na něj zapůsobila například funkcionalistická Winternitzova vila v Praze nebo Gaudího secesní Casa Batlló v Barceloně.

Z okna kanceláře přitom vidí na právě demolovaný pavilon Franz Josef, nejstarší budovu fakultní nemocnice z konce 19. století, ke které má také vztah. „Je to nostalgie a jsem smutný, že se bourá. Ale chápu, že areál nemocnice je omezený. Absolvoval jsem tam spoustu stáží jako medik, v jednom křídle sídlilo i naše traumatologické oddělení. Ještě nedávno jsem tam učil a vzpomínal na dřívější spolupracovníky,“ uzavírá Pavel Dráč.