Poté, co česká velvyslankyně na Slovensku Livia Klausová na konci dubna odejde na vlastní žádost z funkce, úřad dočasně povede její současný zástupce Pavel Sladký. Absolvent Právnické fakulty Univerzity Palackého a velký olomoucký patriot bude řídit ambasádu od května do doby nástupu nového velvyslance a do doby, než mu Slovensko udělí takzvaný agrément (souhlas).
Pavel Sladký pracuje jako zástupce velvyslankyně a vedoucí politického oddělení české ambasády v Bratislavě od roku 2016. Ve službách státu je již čtrnáct let. Jeho portrét si můžete přečíst v nejnovějším Žurnálu, který vyšel minulý týden.
Právník ve službách státu
Pracovní povinnosti zavedly Pavla Sladkého do mnoha zemí světa. Zůstává pouze jediný kontinent, kam ho pracovní příkaz ještě neposlal, a tím je Austrálie. „Navštívil jsem hodně koutů světa, ale neviděl jsem nikde dva národy, které by měly k sobě tak blízko, jako mají Češi a Slováci,“ říká Pavel Sladký, absolvent Právnické fakulty Univerzity Palackého a velký olomoucký patriot. Moc dobře ví, o čem mluví. Už čtrnáct let pracuje pro českou diplomacii.
Právníkem chtěl být Pavel Sladký odmala. V rodině žádného právníka neměli a ani v Olomouci, odkud pochází, se v době jeho dětství práva studovat nedala. „Až za mých studií na gymnáziu, na počátku devadesátých let, byla právnická fakulta znovuobnovena. Rok před maturitou jsem ještě chodil na přípravný kurz a ten mě utvrdil v tom, že práva jsou pro mě správnou volbou.“ Rád vzpomíná na rodinnou atmosféru na mladičké fakultě, kdy se všichni studenti v ročníku znali. Hned nato jmenuje osobnosti, které jej výrazně ovlivnily. „Například vyučující právních dějin, profesor Eduard Vlček nebo docent Jiří Bílý, byli skvělí.
Zapomenout nelze ani na docenta Damiána Němce, který nás učil církevní právo. Myslím si, že církevní právo by mělo být povinný předmět, tak jak tomu bylo za nás,“ říká a přidává radu pro dnešní studenty. „Nepodceňujte právní základy – římské právo, právní dějiny, právní teorii. Pro studium práva a výkon právní praxe jsou klíčové. Právní řád se neustále vyvíjí, proto je třeba znát základní instituty, jejich dějiny a interpretaci.“
Když vzpomíná na akademiky, u jednoho jména se na chvíli zastaví. „Mezinárodní právo veřejné nás učil profesor Vladislav David. Právě on mě přitáhl k tomuto právnímu oboru. Byl i oponentem mé diplomové práce. Přísným oponentem! A tak to má být.“ Později společně napsali dvě učebnice mezinárodního práva veřejného.
První český pozorovatel podle Smlouvy o Antarktidě
Po absolutoriu v roce 2002 se Pavel Sladký vydal studovat postgraduálně mezinárodní právo na Univerzitu Karlovu a současně pracoval jako právník se zaměřením na správní právo na olomouckém magistrátu. Jeden semestr také stihl přednášet na olomoucké fakultě. A pak už přišel rok 2004. Uspěl ve výběrovém řízení a dostal do „služeb státu“. Tam je doposud.
Nejprve pracoval jako právník na mezinárodněprávním odboru Ministerstva zahraničních věcí ČR, byl i právním poradcem Stálé mise ČR při OSN v New Yorku, konzulem na českém velvyslanectví ve Vídni nebo šéfem kabinetu náměstka člena vlády na ministerstvu zahraniční. Ve svém životopise má i jedno české prvenství. Stal se vůbec prvním českým pozorovatelem podle Smlouvy o Antarktidě. V oblasti kolem jižního pólu strávil přes měsíc na ledoborci, aby dohlížel, zda jsou naplňovány pravidla a povinnosti vyplývající z této smlouvy.
Od července 2016 pracuje jako zástupce velvyslankyně na Slovensku a vedoucí politického oddělení naší ambasády. Podle něj jsou vztahy obou zemí pětadvacet let od rozdělení federace velmi dobré. „O skvělých vztazích svědčí mimo jiné vysoká frekvence návštěv nejvyšších státních představitelů,“ podotýká.
Doma je na Čuhácku
Přestože Pavla Sladkého již čtrnáct let pracovní příkazy posílají do různých koutů světa, nebo možná právě proto, doma se cítí na jediném místě, na Čuhácku – v oblasti jižně od Olomouce v okolí Kožušan. „Rád se vracím domů. Žil jsem tu pětadvacet let. Olomouc je krásné a jedinečné město. Při studiu mezinárodního práva jsem si navíc uvědomil, že Olomouc je živou učebnicí tohoto právního odvětví.“
A přidává příklady z historie města. „Již v osmnáctém století při obléhání města Prusy naše město jednáním dosáhlo, aby byl sloup Nejsvětější Trojice ušetřen kanonády. Přitom ochrana památek při válečných konfliktech je otázka v mezinárodním právu až dvacátého století,“ srovnává. Další zajímavostí je Olomoucká punktace z roku 1850, pokus o hegemonii Rakouska v Německém spolku. V současných mezinárodních organizacích jsou si státy rovny. „Také vojenské pohřebiště v Černovíře je dokladem své doby. Dnes už se oběti válek pohřbívají podle jiných mezinárodních pravidel. Kauza Jihoslovanského mauzolea ukazuje, jak složitá může být otázka sukcese do nemovitého státního majetku v zahraničí. Nebo jiný příklad z mezinárodního práva, přistání Američanů na Měsíci. Začátkem sedmdesátých let dvacátého století – v době tuhé normalizace – Olomoučané odhalili pomník americkému „malému kroku pro člověka, ale velkému skoku pro lidstvo‘.“
Patriotismus Pavla Sladkého podtrhují i jeho koníčky. Zajímá se o regionální kartografii a historii. Doma v koupelně mu visí modrobílý ručník fotbalové Sigmy Olomouc.
V úzkém kontaktu zůstává i se svou univerzitou. Snaží se Slovákům přibližovat osobnost Františka Palackého, který studoval v Trenčíně a žil v Prešpurku, dnešní Bratislavě. „Pokud je Brno a vila Tugendhat symbolem rozdělení Československa, tak Olomouc a Univerzita Palackého mají možnost být symbolem užší spolupráce Čechů a Slováků,“ dodává Pavel Sladký.