Je nepřehlédnutelný. I při těch nejdůležitějších ceremoniích Univerzity Palackého kráčí vždy jako první. V důstojném taláru pedela, s žezlem v ruce. Je jako živý symbol univerzity. Nezaměnitelný. Josef Horák je ovšem šarmantní i ve chvíli, když talár svleče.
Bělovlasého muže s impozantním knírem poznávají studentky a studenti mnoha generací. Spousta z nich ho má na svých promočních fotografiích v rodinných albech. „Jste to vy, kdo si myslím, že jste? Ten, kterému jsme přísahali na žezlo při své promoci?“ Přesně tak, někdy s velkým ostychem, přicházejí za Josefem Horákem.
Na olomoucké univerzitě prožil kus svého života. V roli pedela doprovází při slavnostních příležitostech její rektory už od polistopadových událostí v roce 1989. Má nezaměnitelnou tvář, která zůstala v paměti mnohým osobnostem, jež univerzitu navštívily.
„Rád vzpomínám například na Karla Schwarzenberga, zajímavé setkání bylo i s Michaelem Kocábem. Když univerzita slavila třicáté výročí sametové revoluce, byl mezi těmi, kteří od ní převzali ocenění. Tehdy mi nabídl tykání. Upozornil jsem ho totiž na rozvázanou botu, aby si nepřišlápl tkaničku, když si půjde pro medaili. Byl překvapen, poděkoval a řekl: Pojďme si tykat,“ vzpomíná Josef Horák.
Podobné historky, kterých má nepřeberně, však nesype na počkání. Jako správný pedel totiž univerzitu nejen reprezentuje, ale také ji ctí. A tak raději mlčí.
„Víte, já mám svou práci rád, vždycky jsem měl i štěstí na lidi. Netoužím být nějak vidět. Život beru tak, jak přichází. Neplánuji,“ říká klidným hlasem charismatický muž, podle něhož Univerzita Palackého nedávno pojmenovala i svůj první pivní speciál. Pedel se vaří z prémiových novošlechtěných odrůd ječmene a českého chmelu a je originální stejně jako jeho živý předobraz.
Pedela či pedelku má každá vysoká škola, je ceremoniální osobou. Josef Horák tuto službu vnímá jako své poslání. „Každá z promocí, i dětská i třetího věku, je jedinečná. Baví mě jejich slavnostní atmosféra. Když se rozezvučí fanfáry, stále mi běhá mráz po zádech. Dnes, stejně jako před lety.“
Text vyšel v magazínu Žurnál UP, který v elektronické podobě najdete zde.