Dopsat doktorskou práci a složit doktorské zkoušky na taiwanské National Chengchi University – a pak zůstat v tomto regionu. To jsou plány Petry Nepožitkové, absolventky kulturní antropologie a mezinárodních rozvojových studií na Univerzitě Palackého. Asie ji lákala odjakživa, na Taiwanu se tak neocitla náhodou.
Taiwan, ostrov velký asi jako Morava, ovšem mnohem hustěji osídlený. Velká část z více než třiadvaceti milionů lidí žije na jeho západním pobřeží, v pulzujících velkých městech. Asi dvacet různých domorodých skupin se pak soustředí v jeho centrální části, v údolích jedné velké džungle. Původní obyvatele Taiwanu jsou Austronésané, stejně jako většiny Indonésanů. A právě těmto lidem, především tomu, v jakém ohrožení se nacházejí při tamních častých zemětřeseních, se věnuje Petra Nepožitková, absolventka UP, ve své doktorské práci na National Chengchi University (NCCU).
Sen jménem Asie
„Vždycky mě lákala čínská a japonská kultura. Už na střední škole jsem absolvovala zájmový kroužek čínštiny, věnovala jsem se jí společně s japonštinou i v rámci takzvaných céčkových předmětů na Univerzitě Palackého. V rámci studia kulturní antropologie na Filozofické fakultě UP jsem strávila semestr na East China Normal University v Šanghaji. V magisterské práci jsem se pak věnovala znečištění životního prostředí v Číně,“ popisuje absolventka Univerzity Palackého svůj zájem o asijskou kulturu. Vycestovat však v době, kdy obhájila magisterskou práci, nebylo jednoduché. Psal se rok 2020 a svět sužovala pandemie covidu-19.
„Začala jsem tedy pracovat jako vědecká pracovnice v Centru pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy, poté v Ústavu zemědělských informací při Ministerstvu zemědělství ČR. Věnovala jsem se analýze sociologických dat. Statistika, dotazníky, to vše jsem se v Olomouci naučila a celkem mě to bavilo. Neustále jsem si ale snila o Asii a přemýšlela o doktorském studiu. Věděla jsem, že pokud se Asii budu věnovat, tak určitě ne tady v knihovně,“ zdůrazňuje současná doktorandka National Chengchi University.
Ve škole.
Na Taiwanu studuje třetím rokem a říká, že jí přirostl k srdci. Je obdivovatelkou tamní přírody, moře je podle ní nadosah tropickým horám pokrytým džunglí. Právě v údolí těchto hor žijí domorodí Taiwanci.
„Do džungle vidím skoro z okna mého minibytečku, který je součástí kolejí. Není výjimkou zde pozorovat opice či luskouny. Když pak ale sednu na autobus, můžu být zhruba za dvacet minut u Taipei 101, nejvyššího objektu Taiwanu,“ přibližuje diametrálně rozdílná místa, která má na dosah.
Výhled z okna kolejí.
Ve své disertační práci se věnuje svým dvěma vášním, geografii a domorodému obyvatelstvu Taiwanu.
„Zhruba do 16. století byli původní obyvatelé Taiwanu od světa izolovaní. Až poté začali na ostrov přijíždět přistěhovalci z Číny. Když to hodně zjednoduším, nejprve to bylo po pádu poslední čínské národní dynastie Ming, poté když k vládě přistoupili komunisté. V současné době čínští Taiwanci tvoří ostrovní většinu,“ dodává doktorandka Asia-Pacific Studies (IDAS).
Život, jehož součástí je zemětřesení
V souvislosti se zemětřesením připomíná, že je Taiwan součástí Pacifického pásu ohně a že otřesy země nejsou pro Taiwance nic nového.
„Vznikají třením Euroasijské desky o Indopacifickou a naopak. Při tom nedávném se sílou asi 7,5 stupně Richterovy stupnice se Taiwan třásl zhruba po deseti minutách. Bylo to děsivé, měla jsem pocit, že dům, ve kterém bydlím, spadne. Panely o sebe klepaly neskutečně rychle a hlučně, jako kdyby tisíc šuplíků mlátilo současně. Vzala jsem si polštář nad hlavu a skočila jsem pod stůl. To udělali asi mnozí, protože je to jeden z pokynů, jak se při zemětřesení chovat. Na Taiwanu jsou lidé poučeni, vědí, co mají dělat, když se začne země třást. Těsně před otřesy jim přijde do mobilu varující zpráva. Pak mají asi pět vteřin na to, aby vypnuli plyn, odstoupili od elektřiny, otevřeli dveře – pro případ, že se dům pohnul a bylo nutné jej opustit. A pak se schovat pod stůl s polštářem nad hlavou pro případ, kdyby něco padalo. Silné zemětřesení trvalo asi dvě minuty, pak přišlo další a další a pak, jako když střihne, nastalo ticho. Chtěla bych ale zdůraznit, že stavby na Taiwanu většinu zemětřesení vydrží, jsou na tyto situace připravené. Horší je to s přírodou, sesuvy půdy mohou poničit mnohé. Velké problémy však zemětřesení přináší domorodému obyvatelstvu, které žije mimo města, většinou bez informací, tudíž bez varování.“
Ve své disertační práci vychází především z dat geografického informačního systému, věnuje se oblastem, kde jsou domorodí lidé soustředěni nejvíc, tedy místům, které mají při zemětřesení problémy největší. Opět je jí nápomocna znalost statistiky, o níž se mnohé dozvěděla už při studiu na Univerzitě Palackého.
Odchycena katedrou slavistiky.
„Taiwan je taková miniaturní Papua Nová Guinea. Na malém území žije asi dvacet diametrálně odlišných domorodých skupin, hovoří jiným jazykem, žijí v jiné kultuře. Obývají džunglí pokryté hory. Právě v těchto oblastech způsobuje zemětřesení největší škody. Tamní lidé, kteří často nemluví anglicky ani čínsky, jsou nezranitelnější. Nejsou o blížícím se zemětřesení informováni, tamní záchranný systém není připraven evakuovat jejich početné rodiny. Je to velký průšvih, neboť se jedná o situace, které se zhruba s odstupem dvaceti let opakují,“ doplňuje Petra Nepožitková.
V příslušném doktorském programu je jednou ze čtyř desítek studentů, s nimiž se potkává napříč ročníky. Jde o multikulturní společnost, což Petře také vyhovuje. Sama se dorozumí několika jazyky.
„Jsou pro mě koníčkem odmalička. V angličtině bych znalostně měla být na úrovni rodilého mluvčího, prostřednictvím angličtiny také na Taiwanu studuji. Plynně se domluvím čínsky, japonsky, španělsky a portugalsky. Něco umím i z francouzštiny, norštiny a ruštiny, turistickou znalost mám také ve vietnamštině,“ vypočítává a zároveň zdůrazňuje, že je samozřejmé, že jazyková vybavenost je další její velké plus v tamním multikulturním životě. Při studiu, které je na Taiwanu placené, má možnost i pracovat, a tak dvacet povolených hodin využívá pro jednu americko-taiwanskou společnost. Kromě tohoto výdělku jí k tamnímu žití pomáhá vládní stipendium, které na studium získala.
Na pláži.
„Když máknu, mohla bych doktorát získat v příštím roce. V tomto regionu, myslím tím na Taiwanu, v Japonsku, Koreji, Singapuru, Hongkongu, možná i v kontinentální Číně, bych ráda pak i zůstala. Na Asii jsem si už zvykla, vyhovuje mi zdejší společnost, příroda, kultura, kombinace tradic a moderních technologií.“
Petra Nepožitková (* 1993) absolventka bakalářské a magisterské kulturní antropologie na Filozofické fakultě Univerzity Palackého a mezinárodních rozvojových studií na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého. Nyní je doktorandkou Asia-Pacific Studies (IDAS) na National Chengchi University, Taiwan. Během studií vždycky vynikala touhou vycestovat, procvičit si své bohaté jazykové znalosti a u toho udělat i něco prospěšného. V rámci různých projektů tak jako dobrovonice pomáhala například s výukou angličtiny či s osvětou různých společenských témat. V začátku rusko-ukrajinského konfliktu pomáhala také na nádraží v Praze.
