Postižení není překážkou pro studium – univerzita podá pomocnou ruku

Co může mladého člověka odradit od studia vysoké školy? Pokud má chuť se učit, chce něco dokázat a dělat zajímavou práci, tak vlastně nic. Vážně? Možná na první pohled. Na ten druhý to mohou být obyčejné schody, když má fyzické omezení, strach, jak zvládne přednášky, když neslyší nebo nevidí, obava, jak uspěje, když má křehčí psychiku. Pokud někomu život do cesty už na začátku postavil tolik překážek, tak by jen nadání a snaha stačit nemusely. Ale univerzita je tu od toho, aby dávala příležitost a pomáhala zvládnout i zdánlivě nezvládnutelné. A nemusí to být jen ony schody. I proto, aby dostali šanci ti, kdo o to stojí, existuje na Univerzitě Palackého Centrum pro podporu studentů se specifickými potřebami.

„V minulosti bylo výjimečné, aby člověk s nějakým postižením, ať už fyzickým nebo psychickým, studoval. Ten první by se sám téměř nikam nedostal a v případě toho druhého bylo jen malé povědomí o tom, jak je možné se během studia s různými psychickými problémy vypořádat,“ připomíná Lucia Pastieriková, která centrum vede. Jako podpora pro celou univerzitu funguje letos desátým rokem, ale historii má delší, navazuje na práci svého předchůdce na pedagogické fakultě a na práci Centra aplikovaných pohybových aktivit na fakultě tělesné kultury, které existuje dodnes.

Koho?

Koho centrum tedy vlastně podporuje? Na to existují předpisy a metodické pokyny, které definují konkrétní kategorie. „Jde o studenty se zrakovým, sluchovým, tělesným postižením, s poruchou autistického spektra, s narušenou komunikační schopností a s psychickým a somatickým onemocněním,“ vyjmenovává Lucia Pastieriková. Centrum se dnes stará o zhruba pět stovek studentů, kteří spadají do všech kategorií. „Máme zhruba třicítku zrakově postižených, stejně tolik s poruchou sluchu, více než třicet studentů s omezením hybnosti, asi osmadvacet autistů, na dvě stě studentů s poruchami učení a aktuálně asi stovku s psychickým onemocněním.“ Mimochodem zrovna posledně jmenovaná kategorie v poslední době narůstá.

Jak?

Podpora se v praxi odvíjí od typu a rozsahu omezení. „Například v případě zrakového postižení záleží na tom, zda student bude schopen do nějaké míry přijímat informace zrakem. Primární podpora je zpřístupnění literatury, kdy mu můžeme například materiály ke studiu digitalizovat, zvětšit, půjčit nějaké pomůcky. Další pomocí je průvodcovská služba, která je důležitá pro ty, kteří Olomouc neznají. Musí se naučit pohybovat po městě, znát cestu do menzy, na koleje, do knihovny… Existuje i možnost zapisovatelské služby, ale student se zrakovým postižením by měl být schopen si poznámky z přednášek dělat sám.

Samozřejmě záleží, jaký program studuje, do jaké míry využívá kompenzační pomůcky a podobně. Takže zapisovatelská služba není standardní. Ale není vyloučená,“ dodává Lucia Pastieriková. Důležité je vědět, že i když jakýkoli student dostane podporu třeba při správném formátování textu, nikdy za něj nikdo neupravuje obsah. Tedy – studium je na studentovi. Přeneseně řečeno: bonbony do bonboniéry musí dodat sám, s krabičkou mu pomůže centrum.

Náročná je i podpora studujících se sluchovým postižením. „To je nejdražší servis, protože student využívá při výuce hned tři pomocníky: dva tlumočníky do znakového jazyka, kteří se střídají, a ještě zapisovatele. Protože pokud by si zapisoval sám, nemohl by sledovat tlumočení.“ V případě psychických problémů zase centrum může poskytnout psychologické poradenství.

Postižení není výhoda

Podpora studentům zahrnuje třeba i to, že dostanou více času na přípravu, s předstihem materiály ke studiu a podobně. Centrum proto musí aktivně komunikovat s pedagogy. Není snadné mít bez zkušeností ve skupině někoho, kdo nevidí nebo neslyší. Jak k němu přistupovat? Co od něj chtít? „Pokud jde o studenta se specifickými potřebami, máme povinnost informovat pedagoga, že ho bude mít ve výuce. Můžeme ho například požádat, aby byl tolerantnější v případě, že se u studenta zhorší zdravotní stav a on není schopen přijít do výuky. Vysvětlíme, že to není proto, že by se někde flákal, ale proto, že jeho psychický stav mu to nedovolí.“

Jak ale Pastieriková zdůrazňuje, centrum dává doporučení. „Pokud vyučující řekne, že profil absolventa má dané požadavky a on nemůže snížit laťku až do té míry, jak by student potřeboval, my to respektujeme. Postižení není výhoda, stu­dium má své nároky a ty musí každý splnit. Výsledkem podpory nesmí být pozitivní diskriminace na úkor ostatních.“ I proto centrum aktivně oslovuje střední školy a nabízí informace na dnech otevřených dveří univerzity. „V tom spočívá naše role konzultantů jak pro studenty, tak i pro rodiče ještě před tím, než si podají přihlášku. Řeknou nám, co chtějí studovat, a my představíme obor, mluvíme o možných rizicích a zároveň vysvětlujeme, jak jsme schopni pomoci. Někdy se totiž bijí ambice s rea­litou. Student si dost často neuvědomuje, jaké předměty bude muset při studiu splnit a jak je studium náročné.“

Má to smysl

Lucia Pastieriková vede zhruba stočlenný tým, který zahrnuje jak zaměstnance, tak externí spolupracovníky a studenty, kteří se na chodu centra podílejí. Každodenně jsou konfrontováni se složitými osudy mladých lidí. Ne vždy dopadne vše podle jejich představ a ne vždy se vložená energie vrátí. „Člověk je občas zoufalý, že nemůže víc pomoct, ale když se za těch deset let ohlédnu, tak to byly tisíce studentů, které jsme podpořili, a mě těší, že jsme jim pomohli studium zvládnout. Když se pak ozvou a napíšou, jak se jim daří, a pochlubí se, co dokázali, vím, že to stojí za to. To mě žene stále kupředu a také to, že je kolem mě skvělý tým.“

Jana Indráková: Bílá hůl? To není překážka. Studuji na dvou fakultách

Nejprve dá pokyn své labradorce Windy, ať si lehne poblíž stolu, pak si odloží poměrně těžkou tašku a složí bílou hůl. Přisune si židli ke stolu a otevřeně mluví o svém životě, o studiu. Už po pár minutách jejího vyprávění je jasné, že slova „nemůžu“ nebo „to nejde“ nemají v jejím slovníku místo. Jana Indráková navzdory svému těžkému zrakovému postižení studuje prvním rokem na Univerzitě Palackého a netroškaří. Troufla si současně na dva studijní programy, studuje na právnické a pedagogické fakultě.

„Individuální studijní plán zatím nemám, možná jednou do budoucna. Podařilo se mi v prvním semestru poskládat rozvrh tak, že se mi překrývaly maximálně přednášky. Snad se mi to povede i v dalších semestrech,“ doufá drobná dvacetiletá dívka, která studuje magisterský program Právo a právní věda a současně bakalářský program Speciální pedagogika – intervence.

Za svým snem, vystudovat vysokou školu, šla od základní školy. Přitom na začátku života byla její startovní čára na hony vzdálená startu většiny z nás. Do tří let vyrůstala v dětském domově v Praze, kde jí lékaři diagnostikovali praktickou slepotu na levém oku, na pravém těžkou slabozrakost. „Tyto vady mám zhoršeny očním nystagmem, nekontrolovaným kmitáním očních bulbů. Vnímám barvy, vidím jen obrysy,“ dodává smířeně a pohladí Windy.

Tato klidná a šikovná fenka, bílá hůl, mobilní telefon s aplikací lupy, notebook a jakási těžká věc v tašce jsou pomocníci, díky kterým studuje. „Právě jdu z písemné zkoušky. Na takové si nosím přenosnou digitální kamerovou lupu. Už jsem si na její váhu zvykla. Pod ni si vložím papír s textem, nazvětšuji jej, abych písmo přečetla, a přímo pod lupou i píšu,“ prozrazuje tajemství své těžké tašky.

Pomocníků má na univerzitě víc. Ještě před přijímačkami začala spolupracovat s Centrem podpory studentů se specifickými potřebami. „Pomohli mi se spoustou věcí, všemožně mě podporují, starají se, zajímají se o mě. Vyřešili i můj počáteční problém s ubytováním na kolejích. Také mi domluvili slečnu zapisovatelku pro seminární výuku,“ vyjmenovává. Připravenost olomoucké univerzity, vstřícnost vůči studentům s handicapem a přístup vyučujících a spolužáků ji mile překvapily.

Ke studiu zejména práv patří stohy učebnic, skript, zákoníků a mnohasetstránkových komentářů, které je potřeba načíst. „Potřebuji mít vše zdigitalizované, abych mohla písmo v počítači zvětšovat, zvýrazňovat si důležité pasáže, orientovat se v textu. Ne všechny knihy jsou ale digitálně zpracované. Domlouvám se proto přímo s univerzitním Centrem výpočetní techniky, kteří mi ochotně knihy zpracovávají. Budou tak připravené pro další slabozraké studenty, kteří přijdou po mně.“

Jana Indráková bydlí na běžných kolejích. Svou spolubydlící a současně spolužačku z pedagogické fakulty našla na facebooku. „Staly se z nás velké kamarádky.“ Skvělou partu přátel má také v ročníku na právnické fakultě. Chodí spolu do menzy i večer posedět, oslavit první studijní úspěchy a probrat život.

Jednou za čtrnáct dnů, někdy i častěji, jezdí domů. Míří do Valašského Meziříčí, kam si ji jako tříletou přivezli adoptivní rodiče. „Je to moje rodina. Stoprocentní máma a táta. To oni mě dali před lety do kupy, jsem jim za všechno nesmírně vděčná. I za to, že studuji na olomoucké univerzitě.“

Jakub Řičica: Už po dni otevřených dveří jsem věděl, kam se můžu obrátit o pomoc

Problematikou postojů u dětí v rámci inkluzivní tělesné výchovy se během svého doktorského studia kinantropologie na fakultě tělesné kultury zabývá Jakub Řičica. Podobná témata mu jsou blízká nejen proto, že vystudoval obor Aplikované pohybové aktivity (APA), který se zaměřuje na práci s osobami se širokým spektrem postižení, ale především proto, že se sám po celý život kvůli mozkové obrně potýká s omezením hybnosti.

„Nejsem schopný ujít příliš velké vzdálenosti bez opory či pomoci. Mým každodenním pomocníkem je chodítko, kterému říkám Kubabus. Také občas využiju invalidní vozík,“ přiblížil svůj handicap student původem z Hodonínska, který se snad nikdy nemračí, a pokud je to v jeho silách, nabídne svoji pomoc. Přestože sám pomoc občas potřebuje.

„O podpoře handicapovaných studentů na Univerzitě Palackého jsem se dozvěděl na dni otevřených dveří. Hned jsem byl já a hlavně moji rodiče klidnější, že když budu něco potřebovat, je kam se obrátit. Při studiu jsem využíval a stále využívám především služeb pedagogické asistence. Například při plavání se mnou asistent individuálně pracoval přímo ve vodě na zlepšení techniky plaveckých způsobů. Na lyžařských kurzech jsem zase měl vlastního instruktora monoski, který se mi celý týden individuálně věnoval. Nyní asistenta využívám při řešení výzkumných úkolů v rámci doktorského studia,“ popsal Jakub Řičica s tím, že by neměnil vůbec nic. „Se službami Centra podpory studentů se specifickými potřebami jsem naprosto spokojený. Jsem vděčný především koordinátorce na FTK Lucii Ješinové, které bych tímto chtěl moc poděkovat.“

Jakub Řičica je přitom dokladem toho, že handicap nemusí být překážkou ani ve studiu v zahraničí. Strávil půlrok ve Finsku. „Ve Vierumäki už dlouhá léta probíhá vzdělávací program EUDAPA, který je zaměřen na zdokonalování sebe samého v oblasti práce s handicapovanými – a protože jsem sám handicapovaný, byla to pro mě obrovská výzva. Spolu s asistentem a spolužákem v jedné osobě jsme všechno bez problémů zvládli.“

Problém nebyla ani výzva v podobě Expedice přes bar, během níž studenti APA organizují sportovní a kulturní program pro lidi s postižením, většinou v horském prostředí. Jakub Řičica si expedici vyzkoušel jako účastník i jako organizátor. Při jednotlivých aktivitách v Alpách musel často překonávat sám sebe a dodneška vzpomíná na příhody z cesty.

Sny si díky olomouckým konexím plní i mimo školu. Kamarádi z futsalového týmu SK UP mu nedávno připravili překvapení: zaregistrovali ho jako řádného člena mužstva a následně bez svého chodítka mohl úvodním výkopem zahájit zápas, v němž si hráči SK UP pojistili mistrovský titul. „Neskutečně moc si této příležitosti vážím, je pro mě ctí být součástí týmu SK UP. Zahrát si ligový zápas a hned se stát mistrem, to je sen,“ vzpomněl na svůj velký den Jakub Řičica, který u futsalistů zastává nejčastěji roli vedoucího týmu. Stejně jako ve fotbalovém klubu doma na jihu Moravy.

Dominik Whittaker: Bez pomoci by se studovalo velmi těžko

Sice má po jednom z rodičů kořeny v České republice, vyrostl ale v Lucembursku. Magisterské studium absolvoval ve Skotsku s představou, že dále bude studovat a žít ve Velké Británii. Do svých dvaadvaceti let si nepředstavoval, že se do Česka vrátí. Pak však přišla nabídka studovat na Univerzitě Palackého.

„Dostal jsem možnost přeložit knihu filozofa Pavla Flosse. Při té příležitosti jsem se dostal do kontaktu s členy katedry filozofie FF UP a mohl ukázat, že mám co nabídnout,“ řekl Dominik Whittaker, posluchač doktorského studia oboru Filozofie na filozofické fakultě. Je velmi rád, že Univerzita Palackého má Centrum podpory studentů se specifickými potřebami, protože bez jeho pomoci by se mu s diagnózou porucha autistického spektra studovalo jen velmi těžko.

„Bydlím na kolejích. Když jsem tady získal potřebné dokumenty k diagnóze, mohl jsem se díky centru hned přestěhovat na jednolůžkový pokoj. Mám velké problémy se sociální interakcí a bydlet s někým na pokoji, v buňce, kde žije dohromady šest lidí, bylo pro mne složité. Velmi si vážím této pomoci.“ Ocenil konzultace s Monikou Smolíkovou. „Je skvělá. Určitě by bylo ale přínosem, kdyby centrum mohlo být personálně posíleno. Řešíme hromadu věcí, například se zabýváme i rozvržením studia, paní Smolíková se sešla i s mým školitelem. Podporu jsem našel i v lockdownu, kdy hrozilo, že se budu muset přestěhovat. K řešení je ale i spousta zdánlivě jednoduchých témat, například jsem měl problém odepsat na maily. Jednoduše proto, že jsem dlouho přemýšlel, co mám dotyčnému odepsat, jak mám mail formulovat,“ doplnil Dominik Whittaker. Sám o sobě říká, že se mu nepodařilo dobře začlenit do kolektivu doktorandů, kteří jsou na UP již od bakalářského studia, se studiem samým podle svých slov však velký problém nemá.

„Je dobře strukturované, spoustu práce můžu udělat z domu a učení mi problémy nedělá. Když jsem odučil první dva semináře, uklidnil jsem se i v přednáškové činnosti. Mé specifické problémy do ní až tak nezasahují. Se školitelem mám, myslím, taky dobrý vztah.“ K ukončení studia zbývá Dominikovi už pouhý semestr a v Olomouci by rád zůstal. Zvažuje, že se ještě přihlásí do doktorského studijního programu na cyrilometodějské teologické fakultě a externě by rád působil i na filozofické fakultě.

„Kromě služeb univerzitního centra využívám i různé terapie, chodím také na sociální rehabilitace. Jsem však přesvědčen, že bez pomoci Centra podpory studentů se specifickými potřebami by pro nás, co máme diagnostikovanou poruchu autistického spektra, bylo studium na UP problematické. Mám totiž i tu zkušenost studovat bez podpory a vím, jak je to těžké. V takové podobě už bych studovat nechtěl.“