Říká o sobě, že miluje italštinu i poezii. Není proto divu, že se přihlásila do mezinárodní překladatelské soutěže a že v ní uspěla. Rozhovor o verších i o citu pro jazyk s absolventkou FF UP Kateřinou Gjergji Holzerovou.
První český ročník mezinárodní překladatelské soutěže M’illumino d’immenso ocenil nejlepší český překlad dvou italských básní, jedné od italské básnířky Antonelly Aneddy a druhé od švýcarského básníka Giovanniho Orelliho, hovořícího a píšícího v italském jazyce. Kateřina Gjergji Holzerová získala v soutěži druhé místo.
Nakolik je obtížný překlad poezie?
Věřím, že překladatel poezie musí být sám alespoň do nějaké míry básníkem. Jestliže i v próze platí, že dobrý překlad není jen otrocky „odpřekládané“ slovo za slovem, v poezii to platí o to více. Krása poezie tkví nejen v obsahu, ale i ve formě básně, v typu verše, v rytmu, v básnických obrazech i ve zvukomalbě. To vše ještě spolu s dalšími faktory má samozřejmě vliv na to, jestli je efekt cílového přeloženého textu na čtenáře srovnatelný s tím, co má ve čtenáři vyvolávat text původní. Ještě o poznání více se to pak týká překladů písňových textů, kterými se též ráda zabývám. Někdy dokonce ten přebásněný text může svým působením na čtenáře či posluchače (obzvláště ve spojitosti s hudbou) i předčít kvality originálu.
Co vás přivedlo k přihlášení se do překladatelské soutěže?
O vyhlášení překladatelské soutěže M‘illumino d‘immenso 2021 mě informoval můj někdejší profesor z italianistiky a na vaší univerzitě dosud působící Alassandro Marini, s nímž jsem dodnes příležitostně v kontaktu. Jelikož mě zná, ví o mém nadšení pro poezii a kdysi jsme spolu také spolupracovali na italském překladu sbírky básní od Václava Hraběte, jakmile se dověděl o tomto typu soutěže, vzpomněl si na mě a informace mi přeposlal.
Čím vás oslovilo zadání soutěže a výběr autorů?
Výběrem autorů jsem se v tomto případě až tak moc nezaobírala. Vzala jsem zadání tak, jak bylo, a snažila jsem se nezaujatě vnořit přímo do textu. Zpočátku jsem si říkala, že to asi spíš nebude úplně můj šálek kávy, inklinuji spíše k pravidelným rýmovaným veršům, na jejichž pozadí pak vynikne záměrná překvapivá nepravidelnost. Ale když jsem se pak s texty více sžila, objevila jsem tam spoustu překladatelsky zajímavých výzev, díky nimž mě ta práce na překladech takříkajíc „chytla“ a začala mě těšit. Uspokojení z práce na textu je pro mě dosti klíčové. Asi bych nemohla překládat něco, co se mi úplně nelíbí.
Jste naše absolventka, jak uplatňujete své vzdělání?
Na UP v Olomouci jsem vystudovala italskou a anglickou filologii a jsem jazykářem tělem i duší. Hned po promoci jsem učila angličtinu a italštinu na gymnáziu ve Vyškově a poté jsem pět let působila na křesťanské misii při baptistické církvi ve Florencii, kde jsem se zároveň živila jako instruktorka fitness a osobní trenérka. Po návratu jsem překládala a učila na jazykových školách a dnes učím a překládám na volné noze. Mezitím přišla rodina, z Itálie jsem si dovezla albánského manžela a trojjazyčně vychováváme i naše tři malé ratolesti. Mimo jiné jsme se ještě dřív, než přišla doba covidová, dobrovolně rozhodli pro domácí vzdělávání dětí, takže se svou milovanou italštinu i cit pro slovo a poezii snažím v rámci naší školy předávat i našim potomkům. Souběžně s tím se i zde v České republice věnuji misionářské činnosti a zároveň si svou autorskou tvorbou dál sním svůj sen o spisovatelství, na který možná právě teď začíná v tom dobrém slova smyslu svítat.