Psychiatrička Klára Látalová: Učit se obtížné věci je jediné smysluplné cvičení mozku – křížovky nestačí

Když za ní jdete na návštěvu do nemocnice, téměř každý, před kým zmíníte cíl své cesty, si neodpustí humornou větu: „Jen aby tě pustili zpátky.“ Je na podobné vtípky zvyklá, dokonce s touto „kartou“ občas sama hraje a probírá se s lehkým úsměvem před návštěvou klíči od dveří. Vedle smyslu pro humor má v sobě ale jako stěžejní vlastnost zakódovanou obezřetnost. Ví, že každé slůvko navíc může poznamenat lidské osudy. Profesorka Klára Látalová, přednostka Kliniky psychiatrie Lékařské fakulty Univerzity Palackého a Fakultní nemocnice Olomouc.

Rozhovor přinesl aktuální magazín Žurnál UP a nyní ho zpřístupňujeme i online.

Už dva roky bojujeme s pandemií. Stále čteme a slyšíme čísla nakažených, mrtvých. Asi je přirozené, že člověk má strach o sebe, své blízké. Kdy je ten strach ještě v pořádku a kdy už by měl člověk vyhledat odborníka?

Ve chvíli, kdy vás ten strach nebo úzkost ochromí a kdy je tak svazující, že vás jakoby přišpendlí k nějakému bodu. Může to být ochromení i ve smyslu fyzickém. Přestanete fungovat, nejste schopna se rozhodnout v běžných věcech typu, co teď, co potom, jestli si oblečete tričko s dlouhým, nebo krátkým rukávem. Tato drobnost všedního dne dosáhne takových rozměrů, že nejste schopna řešit podstatnější věci. Pak je namístě hledat pomoc.

Dokážu to sama na sobě poznat? Tu hranici, kdy se láme to, že se necítím dobře?

Na to existuje šalamounská odpověď: do jisté míry ano. Do nějakého bodu jsme schopni cítit duševní nepohodu, napětí, úzkost nebo nepříjemné pocity, pro které často ani nemáme slovní zásobu. Prostě neumíme to, co se v nás děje, pojmenovat. Lidé totiž nemají ve svém slovníku běžně slova jako tenze, vnitřní napětí, smíšené pocity, ztráta motivace. A pokud v případě této naší vnitřní nepohody nepomohou metody nebo postupy, které jsme obvykle v těchto situacích používali, tak je správný čas vyhledat pomoc jinde.

Covid se může „podepsat“ na plicích, srdci a dalších orgánech. Může ovlivnit i náš mozek?

Ano, již byla publikována data o tom, že dopady jsou i na mozku. Může jít o změnu kognitivních funkcí, tedy o zpracování informací, o rychlost zpracování, o změnu úsudku. Ale dopady mohou být také ve smyslu krátkodobých afektů, jako zvýšeného úzkostného prožívání a především přetrvávající úzkostnosti, která nemá souvislost s vnějšími podněty. Mám na mysli nevysvětlitelnou úzkost, která stále trvá, i když už žádné reálné ohrožení neexistuje. Někdy mluvíme v souvislosti s dopady covidu i o tzv. mlze na mozku, tedy o neschopnosti se rozhodnout, radovat se, uvolnit se, zkrátka prožívat běžné radosti života.

Jak z toho ven?

Zatím úplně neznáme reparační procesy, které mohou nastat. Máme informace o tom, že například běžná antidepresiva nebo obecně běžně dostupné léky nejsou v těchto postcovidových úzkostech tak účinné jako při jiných typech úzkosti. Stále sbíráme další údaje. Dnes už máme pacienty, kteří jsou i rok po prodělání covidu v úzkostně depresivních stavech, aniž by měli jakékoli jiné zdravotní problémy.

Překvapilo vás něco v době pandemie, například v chování lidí?

Upřímně řečeno mě nepřekvapilo vcelku nic. Ani ta rozpolcenost společnosti například v otázce očkování a neočkování. Ze své psychiatrické praxe totiž vím, že i opakovaná medicínská doporučení a rady podložené vědeckými důkazy a praxí nejsou často pacienty respektovány a dodržovány. A to dokonce i za cenu toho, že lidé si nenávratně poškodí zdraví. Pro některé z nich je jejich svoboda tak důležitá, že jdou i cestou sebezničení.

Ona je svoboda a „svoboda“.

To ano, ale my jsme s tím v psychiatrii konfrontováni stále a další medicínské obory také. Cestou sebezničení jdou třeba kuřáci. Současná situace je jiná tím, že omezuje a devastuje nejen ty dané jedince, ale že má dopad na životy a komfort jiných lidí.

Přinesla pandemie z hlediska vaší profese i něco nového?

Já pracuji s psychicky nemocnou částí populace a o té nové informace nepřinesla. Ale ukázala nám, jak se v těchto situacích chová ta psychicky zdravá většina, která se projevovala v médích i ve veřejném prostoru. A když víme, že zhruba devatenáct procent lidí trpí nějakou formou psychické poruchy, tak můžeme přemýšlet nad tím, zda nás jednání většinové společnosti, s jehož projevy jsme denně konfrontováni, má uklidnit, nebo zneklidnit.

Devatenáct procent populace má psychické onemocnění?

To jsou obecně platná data, že každý pátý trpí ne přímo psychickou nemocí, ale nějakou mírnější poruchou, ať tam zahrnujeme nespavost, poruchu soustředění, nějakou úzkost či fobii.

Pokud má jedna pětina populace psychické trable, kolik z nich se obrací na odborníka? To číslo koresponduje?

Určitě ano, dlouhodobě je poptávka po psychiatrech větší než nabídka. Některé regiony nejsou pokryty psychiatrem, jsou dlouhé objednací doby, chybí dětští psychiatři, je nárůst adolescentů, pro které není specia­lizovaná péče.

Funguje stále ještě ono stigma ve smyslu: Já nejsem blázen, proč bych chodila k psychiatrovi?

Existuje velké názorové rozpětí, na jehož každé straně je jeden extrém: Jsou lidé, kteří přicházejí za psychiatrem s banalitou, která může hraničit až s jistou přepjatostí vyhledat pomoc při každé maličkosti. A pak je druhý extrém, kdy je stav člověka špatný dlouhé roky, nefunguje v práci ani v rodině, ale nevyhledá odborníka. Tam často platí zmiňované stigma, a než by šli ti lidé k lékaři, tak raději jsou doma, podporuje je rodina. Ale to jsou rarity. Hodně také záleží na regionu a možnostech. My spolu mluvíme v krajském městě, kde je dobrá dostupnost odborné péče, ale můžeme se přesunout o pár desítek kilometrů na sever a situace bude podstatně jiná.

Jaké má psychiatrie limity?

Obecně řečeno limity spočívají v komplikovanosti mozku, který je téměř nelimitní. Konkrétně je největším limitem psychiatrie fakt, že nemá jako jiné obory biomarkery. Představte si to na příkladu interní medicíny, například měření krevního tlaku, u něhož nějaká odborná instituce stanoví, že hladina hypertenze je tolik a tolik. Máte konkrétní všeobecně uznávaný údaj. V psychiatrii jsou ty věci konsenzuální, vstupní kritéria pro diagnózu jsou prováděna na základě konsenzu a dlouholetého tříbení diagnostických kritérií tak, aby vyhovovala miliardovým populacím a byla aplikovatelná na všechny kultury. Protože nemáme ony biomarkery, tak velmi dbáme na přesnost vyjadřování, na vylučující kritéria a podmínky a diferenciální diagnostiku.

Říkáte, že je psychiatrie exaktní. Na mě proto, že nevidím zlomeniny nebo vysoké hodnoty tlaku, naopak působí neuchopitelně.

Psychiatrie má dost exaktní slovník. Přesně musíte dbát na každé slovo, které řeknete. Pokud dáváte něco černé na bílém a stanovujete někomu diagnózu, musíte být přesná. Nemůžete střílet od pasu, abyste se nedopustila nějaké chybné simplifikace, komplikovaného omylu či domněnky nebo psychologizujícího blábolu, který nemá žádné opodstatnění. Vše musíte mít podložené nějakou evidencí a navíc to musí být v souladu s tím, čím pacient trpí a jak mu může být pomoženo.

Psychiatrická diagnóza ještě stále může znamenat nálepku, která vás znevýhodní v zaměstnání víc než žaludeční vředy. Zvažujete každé slovo?

Budu mluvit za naše pracoviště. Myslím, že jsme velmi opatrní a obezřetní. Právě proto, že si možné dopady uvědomujeme. Ale je pravda, že psychiatři bývají atakováni, aby tak opatrní nebyli, například ze strany rodin a podobně. Víte, psychiatr se musí vyjádřit, nemůže u soudu říct nevím, nechci... Když ale o někom řekne, že je psychicky zdráv, musí si za tím stát, musí to umět obhájit. A to stejné platí v případě, když řekne, že někdo není psychicky v pořádku.

Jak čelíte těm tlakům? Sedíme u vás v kanceláři a drnčí telefon, volají příbuzní. Předpokládám, že například pacient, jemuž na vašem posudku visí existence, asi také bude úporný…

Je to mnohem víc vysilující než samotná starost o pacienty. Ale patří to k profesi. Jak to zvládám? Snad dobře, říkám tomu „střídat módy“. Jako když máte auto a jedete podle potřeby chvíli v ekorežimu, jindy ve sportovním režimu. Prostě přepínám role, jak pracovní, tak osobní. Hlídám si, abych je vzájemně nepletla a nesplývaly mi. Což se samozřejmě někdy stane.

To asi platí pro nás všechny, držet malinko od sebe ty různé světy, pracovní a osobní.

To sice ano, jen se to snadno řekne, ale špatně se to dělá. Myslím, že to striktně nejde, ale lze se o to pokoušet. A když to některý den vyjde, tak je to fajn.

Vím, že nefandíte zjednodušujícím lifestylovým radám o tom, jak se máme udržovat psychicky fit a hledat vnitřní já atd. Takže konkrétně. Jakou profesní a životní motivaci má před sebou přednostka psychiatrie?

Ta odpověď bude banální. Chci dál dělat výzkum, starat se o pacienty, udržet dobré jméno kliniky, učit. To je ta profesní část. A osobní? Stále se dokázat pro něco nadchnout a až dětsky se radovat, dovolit si rozmary života. Bez výčitek. A učit se nové věci. Mám životní sen naučit se německy. Bude to moje obrana proti demenci a bude to těžká věc, protože nemám talent na jazyky. Učit se obtížné věci je jediné smysluplné cvičení mozku. Mozek nevycvičíte křížovkami, to je nesmysl.

Jak to?

Musíte dělat nové věci, které jsou pro vás těžké. U křížovek spoustu věcí uděláte automaticky, mozek potřebuje obtížně dosažitelné věci. Překonávání překážek je vysilující a nezábavné, ale přináší nám největší uspokojení.