Psycholog Martin Dolejš: Úsměv je žádané zboží

Nic nás nestojí, je to nejlepší dárek i make-up. Řeč je o tak prosté věci, jako je úsměv. Že je ale banální jen na první pohled, dokázal výzkum psychologů Univerzity Palackého. Je to jeden z mnoha projektů, který nezůstává jen na papíře, ale jehož výsledky slouží v praxi. A právě o to jde Martinu Dolejšovi, který vede katedru psychologie Filozofické fakulty UP. „Pro mě je důležité, abychom nedělali výzkumy jen do šuplíku nebo pro odborné články. Naším cílem by mělo být nějakým způsobem pošoupnout lidské poznání.“

Rozhovor vyšel v aktuálním čísle magazínu Žurnál UP.

Co se dá vyzkoumat na něčem zdánlivě tak všedním, jako je úsměv?

Je toho dost. Můžete například zjišťovat, jaký psychologický dopad má úsměv při komunikaci dvou lidí, zkoumat, jaké typy úsměvu máme, odhalovat fyziologické nebo chemické procesy, které se při úsměvu dějí v našem mozku, a porovnávat, zda se ty projevy liší při tzv. pravém, opravdovém úsměvu, a při úsměvu falešném. Věcí, které se dají zkoumat, je mnoho a mají i praktický dopad. Představte si, že se ucházíte o práci a posíláte životopis spolu s fotografií. Podle jednoho výzkumu, když se na té fotce usmíváte, máte větší pravděpodobnost dostat se do dalšího kola, než když budete mít poker face nebo se budete mračit. Váš úsměv, zprostředkovaný na fotce, ovlivňuje i ty, kdo vás vybírají, a přitom vás vůbec neznají.

Zůstaňme u typů úsměvu. Kolik jich tedy je?

Americký psycholog Paul Ekman vydefinoval už asi devatenáct typů úsměvu, přičemž každý znamená trošku něco jiného. Dva základní jsou falešný a pravdivý. Dokážeme je rozlišit i nevědomky podle toho, jak se pohybují svaly v obličeji. Při pravém úsměvu pracují jak svaly okolo úst, tak hlavně okolo očí. U falešného úsměvu po­užíváme jen svaly okolo úst, dokonce to děláme asymetricky, takže jeden koutek máme výš než druhý. Podle mě je úsměv pro člověka jedna z přirozených věcí, takže z evolučního, biologického hlediska jsme schopni nevědomě rozeznávat falešný úsměv od pravého.

Na jakou vzdálenost to dokážu poznat, tedy samozřejmě pokud mám v pořádku zrak?

Podle některých výzkumů je to možné až na vzdálenost devadesát metrů. Schopnost rozpoznat mimiku tváře je nesmírně důležitá z evolučního hlediska. Naši prapředci potřebovali už na dálku poznat, zda ten, kdo k nim jde, přichází v míru, anebo chce bojovat. Jedině tak mohli připravit nějakou reakci: podání ruky, nebo útěk. Nemusíte samozřejmě na tu velkou vzdálenost vidět detaily obličeje, stačí obrysy. Zatím nevíme, co všechno se děje a co se objevuje, když se usmějete. Když se pustíme do nějakých filozofických směrů typu buddhismu, možná se nám úsměvem mění barva aury, a to vede k rozpoznání, proč k nám člověk přichází, ale kdo ví.

Asi je rozdíl mezi tím, jak s úsměvem „pracují“ ženy a jak muži…

Je to rozdílné. Ženy používají tzv. koketní úsměv, kdy chtějí přitáhnout potenciálního otce svých dětí. My muži se usmíváme méně, je to výsledek socializace a výchovy, která nás k tomu vede. Když vezmete děti v mateřských školách, tak výskyt úsměvu bude u dívek a chlapců stejný. Postupem času a výchovou dochází ke změnám. Uvědomujeme si, kdy je vhodné se smát, kdy ne. Je to trošku stejné jako s pláčem, ono známé – muži nemají plakat. Takže se nemají ani tolik smát, mají být drsnější.

Je úsměv zboží? Vy jste ten výzkum dělali pro firmu a je jasné, že firmy neudělají nic, co by pro ně nemělo profit.

Úsměv je komodita. Jsou profese, kde vás bez pěkného úsměvu nevezmou, například profese letušek. Některé firmy s tímto fenoménem pracují a vyžadují ho po svých zaměstnancích.

Tento výzkum úsměvu mě vede k otázce, jestli už není psychologie moc. Nejsme přepsychologizovaní?

Jednoduchá odpověď by zněla: Psychologie je ve všem. Naši absolventi působí v klinické a poradenské oblasti, ve školách. To je ta největší část, ale jejich uplatnění je mnohem širší: od personalistiky ve firmách, přes dopravu, kde je faktor psychiky velmi důležitý, až třeba po vesmír, kdy se náš tým podílí na zkoumání možnosti přežití člověka v extrémních podmínkách dlouhodobých kosmických letů. Jestli už té psychologie není moc? Výzkumy se musí dělat, protože jakékoli intervence jsou založené na důkazech. Dám vám příklad z mé oblasti zájmu. Zkoumáme adolescenty a jejich rizikové chování. Když zjistíme, že u 11–15letých je hodně rizikové třeba kouření tabáku nebo elektronických cigaret a pití alkoholu, tak víme, že tam máme směřovat primární prevenci a nemusíme ji cílit do oblasti velmi tvrdých drog, jako je heroin, kokain, ke kterým se tato věková kategorie dívek a chlapců nedostane.

Když velmi zjednoduším postup vaší vědecké práce, tak jeden projekt trvá i tři roky, než ho odborně na nějaké téma připravíte, teoreticky obsáhnete, najdete a vyzkoušíte otázky atd. a pustíte se do ostrého testování. Jak ale pak víte, že máte dobrá data?

Protože si většinu z nich sbíráme sami. Když sbíráme data osobně, zachytíme všechny adolescenty, kteří do vybrané školy chodí. Kdybychom to dali online, tak se přihlásí jen ti motivovaní, většinou gymnazisti a dívky. Pracujeme obvykle se souborem od dvou do pěti tisíc adolescentů v náhodně vybraných školách. Máme velké sídlištní školy, kde je šest set studentů, takže vím, že jich sebereme stovku, protože děláme jednu třídu z každého ročníku. Jedeme ale i do školy, kde mají třeba spojené třídy a získáme dvacet vyplněných testových baterií. Cesta tam trvá čtyři hodiny, autobusy jezdí ráno a večer. Jenže i tito adolescenti jsou důležití. A ta náhodnost výběru je zásadní, protože některý jev se může trošku jinak jevit v Moravskoslezském a trošku jinak třeba v Jihočeském kraji. I to pak sledujeme v analýzách. Pak jsme si jisti, že ta data jsou kvalitní a validní.

Jak složitý je pro děti a adolescenty svět, který jim dává neskutečné možnosti, spoustu informací, ale zároveň je vrhá do prostoru bez hranic a pravidel?

Obrazovka a tablet jsou nejlepší chůvy. Média chrlí informace, zábavu a my při tom nemusíme nic dělat… Dívky a chlapci žijí ve světě, který se velmi liší od toho, v čem jsme vyrůstali my nebo naši rodiče. Je díky technologiím mnohem rychlejší. Dostávají hodně informací, ale problém je, že kvalita těchto informací je někdy velmi pochybná, viz ty nejrůznější hoaxy. No a oni, protože ještě nedospěli, mají problém zhodnotit, co je kvalitní a co nekvalitní informace. Svět je pro ně složitý. Z našich výzkumů víme, že se ve společnosti i u adolescentů zvyšuje agresivita. Důvodů může být mnoho, nemusíme pro příklad chodit daleko, stačí se podívat na Ukrajinu. Osobně se domnívám, že agresivita roste i proto, že my, rodiče, dospělí, možná méně předáváme dětem správný hodnotový systém: že lidský život je důležitý, že bychom měli mít rádi bližního svého, že se máme snažit nejen o vlastní profit, ale i o to, aby profitovala celá společnost atd. Myslím si, že bychom měli víc klást důraz na předávání těchto pozitivních hodnot a učit děti a adolescenty, aby nežili konzumním životem.

Mluvili jsme spolu my jako děti víc než ty dnešní? Když někde vidím skupinku, skoro každý má oči přilepené k mobilu. Nehrozí atomizace společnosti u těchto generací?

To je dobrý postřeh. Online komunikace je méně kvalitní než ta reálná, živá. V ní nevidíte emoce. Smajlíky – to je tak deset procent originálu emoce. Online komunikace vás neučí rychle reagovat ani domýšlet, jak se zachová váš protějšek, když něco uděláte. Proto doporučujeme, aby se s množstvím času, který děti tráví v online prostoru, nakládalo velmi obezřetně. Podle toho, jak se zvyšuje věk, by se měl zvyšovat i podíl času prožitý v kyberprostoru. Malé děti minimum, 16letí víc.

Nechybí jim i základní sociální dovednosti? Od pozdravu až po empatii? V počítačové hře to nepotřebují.

Určitě v tom jsou slabší a budou slabší i v komunikaci. Zatím nevíme, kam až to povede. Když přišla televize, odborníci se báli, že se lidi na ní stanou závislí. Nějaká část společnosti ano, ale obecně se tak nestalo. U počítačových her je to podobné. Čtvrtina adolescentů vůbec počítačové hry nehraje, nevěnuje tomu denně ani minutu, převážně jsou to dívky. Podle jednoho z našich výzkumů asi tři procenta adolescentů nemají účet na sociálních sítích. Zatím nedokážeme odhadnout, co bude za dvacet let, jaké to bude mít dopady na současné děti a adolescenty. Ale nemůžeme jít cestou zákazů, bez technologií se dnes neobejdete, najít práci, když neumíte na počítači, je téměř nemožné. Důležité ale je ten fenomén od začátku hlídat, zkoumat a reagovat adekvátně a odborně.

Kdo a jak?

Pokud víme, že pro některé adolescenty může být hraní počítačových her droga, tak s tím jako společnost musíme nějak nakládat. Stát by měl začít připravovat nějaká omezení. U tabáku a alkoholu dal omezení prodeje od 18 let, při porušení hrozí prodejcům pokuty. Nebavme se o tom, jak se to kontroluje a vymáhá. Pravidla ale jsou. To by mělo začít fungovat i v kyberprostoru. Například na začátku videí by měla být varování, jako to bývá u filmu, tedy že obsahuje násilí, nebezpečné scény, drogy apod. K některým videím byste se vůbec jako dítě neměla dostat. Ano, sice někdy musíte uvést věk narození, ale obchází se to. Mělo by to být mnohem víc hlídané. My jsme teď na základě výzkumu 3700 adolescentů v Česku a na Slovensku zjistili, že ti, kteří častěji sdílí videa s nevhodným obsahem typu dehonestace člověka, zvířat a podobně, mají méně kvalitní hodnotový systém než ti, kteří to nedělají.

Zásadním regulátorem by měl být stát?

Určitě. Stát samozřejmě neumí tak rychle reagovat jako sociální sítě nebo firmy, které je provozují. Problém ale je, že stát se neptá nás, odborníků. Nikdy za námi ještě nepřišel žádný poslanec, úředník nebo ministr, který by řekl: „Vy máte nějaké výzkumy o počítačových hrách, pojďte nám pomoct postavit vhodný regulační systém. My to ve spolupráci s dalšími odborníky dokážeme připravit. Ale nikdo nepřišel, nezavolal. Přitom stát, jeho aparát, by se přece měl sám zajímat o naše výsledky, bavíme se nejen o prevenci, ale i o následcích, a s tím spojenými nemalými penězi, které pak zas musí ten stejný stát vydat.

Tím prvním hlídačem by asi měli být rodiče, ti by měli nabídnout dětem kvalitní trávení volného času.

Určitě, jenže tady máme problém. Rodiče musí uživit rodinu, chodit do práce a stát jim moc nepomáhá, aby se víc věnovali dětem. Někteří to zvládnou, jiní ne, protože mají co dělat, aby vůbec s penězi vyšli. A nynější krize to ještě zhorší.

Mimochodem, přináší vaše výzkumy i nějaká pozitiva?

Ale jistě. Například jsme zjistili, že se u adolescentů snižuje množství kuřáků i těch, kteří mají zkušenosti s častějším pitím alkoholu.

Na co přešli?

Na sociální sítě. Když surfují doma, tak si cigáro nebo panáka dát nemůžou, protože by je rodiče nachytali. Tudíž kyberprostor má i nějakou výhodu, snížil jiné rizikové chování. Dřív jsme se v patnácti scházeli na lavičce v parku, někdo donesl čůčo a cigára a už to jelo. Jenže to nebyly chytré telefony a připojení na internet.

Chtěl byste dnes být dítě?

Asi jo. Dítě úplně ne, ale adolescent jo. Každá životní etapa má něco do sebe. Já se těším i na stáří.