Být dobrovolníkem znamená myslet nejen na sebe, ale dělat i něco pro druhé. Univerzita Palackého dobrovolnictví svých studentů i zaměstnanců velmi podporuje. Některé z dobrovolníků vám představíme v Žurnálu Online.
Se svými studenty obvykle diskutuje o ukrajinské literatuře, v průběhu války však přibyly také rozhovory o tom, kdo z nich se vydá na polsko-ukrajinské hranice a pomůže uprchlíkům. Radana Merzová učí ukrajinštinu na katedře slavistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého, i proto je pro ni pomoc napadené zemi přirozená.
Co vás přivedlo k dobrovolnictví?
S dobrovolnictvím jsem začala ve chvíli, kdy to bylo asi nejvíce potřeba, tedy hned po začátku ukrajinsko-ruské války. Tehdy jsem cítila především zoufalství. V tu chvíli nikdo nevěděl, co bude dál. Bylo mi líto všech těch lidí, kterým se i přes jejich nevinnost stala taková strašná věc. Objevil se i vztek, protože se dělo něco špatného a nespravedlivého.
Předpokládám, že od těchto pocitů nebylo k dobrovolnictví daleko.
Opravdu nebylo. Každý má svůj způsob, jak se s takovými emocemi vyrovnat. Ten můj spočívá v dělání něčeho, kde za sebou hned vidím výsledky. Abych se nezbláznila, musím něco dělat. Takže když Rusko napadlo Ukrajinu, nemohla jsem prostě sedět doma se založenýma rukama a sledovat všechny ty příšerné zprávy. Lepší bylo vyjít ven, snažit se sbírat různé věci a vozit je tam, kde byly zrovna potřeba.
Připadalo mi naprosto přirozené, že když něco umím a můžu své znalosti, schopnosti a dovednosti někde zúročit, prostě půjdu a udělám to. Považuji to za občanskou povinnost. Když máte zdravé nohy, hlas a třeba nějakou schopnost, kterou nikdo jiný nemá, proč ji nenabídnout, proč si ji nechávat pro sebe?
Co jste tedy přesně dělala?
Na katedře slavistiky se nám po začátku války všem proměnil život. Kromě běžných prací vyučujících jsme téměř okamžitě v jedné malé místnosti zřídili sklad, kde jsme shromažďovali potřebné věci. Byl naplněný až po strop. Vše jsme sepisovali a třídili, a když pak přišly třeba maminky, mohli jsme jim dát balík plín, ručníky, základní oblečení nebo hračku pro děti. Ukrajinci se pro tyto věci postupně naučili chodit.
Často jsme byli dokonce první Češi, na které se uprchlíci obraceli. Logicky hledali kontakt, který mluví ukrajinsky nebo rusky. Šli na univerzitu, kde vyučují slavistiku, a našli nás. Telefonovali nám, dokonce sem chodili i osobně a ptali se na všechno možné. Radili jsme jim a odkazovali na patřičná místa, kde mohli dostat pomoc. Vlastně jsme pro ně v ten okamžik byli takovou křižovatkou.
Ruku v ruce s tím se krátce po začátku války ozvali z krajského asistenčního centra, že pomoc Ukrajině soustřeďují na svá bedra, tudíž jsem své schopnosti nabídla i jim. S kolegyní jsme nespočetněkrát tlumočily a překládaly, co bylo zrovna potřeba, například rodné a oddací listy. Přicházely nám taky různé žádosti na překlad smluv na bydlení. Obrátilo se na nás i vedení jedněch lázní, kde potřebovali smlouvu pro dočasné ubytování.
Zapojili jste i studenty?
Kontaktovali nás zástupci RegioJetu a prosili nás o koordinaci studentů, kteří budou ochotní jezdit v evakuačních vlacích a doprovázet uprchlíky do Česka. Studenti byli velmi ochotní. Po několika informačních sezeních desítky z nich postupně přijížděly na ukrajinsko-polské hranice, kde posbírali uprchlíky, co chtěli do Česka, a vysazovali je v Ostravě, Olomouci nebo Praze.
Všichni studenti na mě měli telefon, takže jsme neustále komunikovali a opravdu se ze začátku povedlo téměř na každý den poslat vlakem dva nebo tři z nich.
Mimo to jsme ještě na katedře pořádali různé volnočasové aktivity pro Ukrajince v Olomouci. Vymýšleli jsme jim různé kulturní programy a workshopy nebo jsme třeba vařili a pekli.
Co vám dobrovolnictví přineslo?
Určitě jsem poznala spoustu skvělých lidí. I v těžkých chvílích, kdy si všechno srovnáváte v hlavě, můžete vidět, že je kolem vás spousta opravdu dobrých duší. Člověk se pak cítí silnější, že v tom není sám, že je tady více lidí, kteří mají stejný zájem. Dobíjí mě to energií.
Je nesmírně příjemné a obohacující, mít možnost poznat lidi, kteří pomáhají srdcem a nezištně. Ačkoli to zní jako klišé, být součástí takového společenství je to nejkrásnější, co můžete zažít. Když se jimi obklopím a společně pořádáme nějakou aktivitu, už dopředu vím, že to bude skvělá akce.
Člověka to vlastně hned odmění. Sice v té práci necháte mnoho energie, ale prostě se to vyplácí. Vrací se vám to v úsměvech, ve vděčnosti a v kolektivu. To je pro mě úplně ta nejdůležitější věc. Penězi k nezaplacení.