Celosvětově uznávaný jazzový kytarista, organizátor festivalu Bohemia Jazzfest, světoobčan – k těmto rolím si Rudy linka přidal v posledních letech ještě post televizního moderátora a rovněž baviče ve vlastní one man show. S pořadem Mezi řádky... zavítal na akademickou půdu a představil se v aule Pedagogické fakulty Univerzity Palackého.
Okolnosti vzniku této show, pořad Linka, důležitost komunikace s publikem i oblíbené muzikanty jsme probrali v následujícím rozhovoru. Dozvíte se kromě jiného, jestli je pro Rudyho Linku sklenice vždy poloplná, nebo spíš poloprázdná.
Co pro vás znamená, vystupovat na univerzitní akci takříkajíc na akademické půdě?
Já už na olomoucké univerzitě jednou vystupoval, tuším, že to bylo před čtyřmi lety. Mít svou one man show v rámci Večera k poctě Františka Palackého je pro mě něco speciálního, protože já jsem s Palackým příbuzný. Můj děda měl dceru Jiřinu a ta se provdala za bratra Františka Palackého. Ano, není to vyloženě krevní spojení, ale nějaká přízeň tam rozhodně je. Jiří Palacký v roce 1968 emigroval do Kanady, a když pak po revoluci přijel do Československa, tak jsme se s ním sešli v bytě v Palackého ulici, kde žila jeho nevlastní maminka. To byla úžasná dáma, která mluvila francouzsky, německy a anglicky. Moje žena Anna je ze Švédska, a když jsme se s touto dámou setkali a já ji upozornil, že Anna nemluví česky, tak ona hned začala plynně konverzovat v angličtině. Opravdu úžasná paní!
Vaše one man show vychází z autobiografie Na cestě domů… vždycky, která vyšla před dvěma lety. Máte vy sám rád biografie či autobiografie známých osobností?
Já je miluju! V podstatě nečtu nic jiného. Možná je to tím, že jsem opustil svoji zemi a od té chvíle se snažím vědět co možná nejvíce o historii míst, kde žiju nebo mám rád. A na to jsou biografie to úplně nejlepší. Skvělá je třeba biografie od Roberta Cara Power broker o newyorském politikovi Robertu Mosesovi, nesmírně schopném advokátovi, který ve 30. letech postavil v USA víc dálnic a víc budov než Adolf Hitler v Německu. Carova biografie bývalého amerického prezidenta Lyndona B. Johnsona má tři tlusté svazky a začíná kapitolou o osídlování Texasu a na třiceti stránkách se dozvíte, proč se v Texasu nedaří bramborám. Čte se to pomalu jako detektivka. Miluju biografie právě proto, že se v nich dozvím nejen o osobnosti samotné, ale i spoustu věcí okolo ní. Protože žiju v zemi, v níž jsem se nenarodil, pořád mám snahu dozvědět se o ní víc a víc.
Co se týká biografií muzikantů, existuje hned několik skvělých knížek. Jednu napsal Keith Richards, kytarista The Rolling Stones. Asi třetina knihy je o tom, že kapela někam přijela, dala si drogy, zavřeli je, ale pak se objevil velký dav lidí a policie radši všechny Stouny hned propustila. Když jsem to četl, říkám si, že jestli bude v podobném duchu i zbytek knížky, že to tedy bude hrozná nuda. Ale najednou začne Keith Richards psát o tom, co pro něj znamená hrát na kytaru a jak napjatý a na hraně je jeho vztah s Mickem Jaggerem. Vše píše naprosto otevřeně a je to fascinující čtení. Skvělé jsou i biografie jazzových hudebníků. Většinou jsou to ti nejskromnější a nejpokornější lidé na světě, s nimiž se život zrovna nemazlil, a dle mého jsou to géniové naší doby. Ale moje knížka vlastně není standardní biografie. V ní by se totiž čtenář měl o dané osobnosti dozvědět chronologicky všechno od A do Z. Já píšu o věcech, které jsou podle mě důležité a udělaly na mě dojem. Ale ty zase nemusí připadat důležité čtenáři. Prvotní impuls ke psaní knihy vzešel z toho, že jak jsem starší, začínám mít pocit, že jsem měl obrovské štěstí potkat spoustu úžasných lidí, kteří mi dali svůj čas a ohromně mě obohatili. Takže knížka není jen o mě, ale hlavně o těchto lidech, kteří mě inspirovali a snad budou inspirovat i čtenáře.
Nakolik jste byl při psaní otevřený a neměl jste třeba problémy s autocenzurou?
Několik lidí mi říkalo, že z té knihy mají dojem, jako bych si jejím prostřednictvím vyrovnával účty. Asi jsem tam napsal několik věcí, které mě v životě opravdu překvapily, v dobrém i ve zlém. Největším překvapením pro mě bylo, jak moc přívětivý ke mně svět byl – víc než moje vlastní rodina. Možná si sami o sobě myslíme, že my Češi jsme velice příjemní a pohostinní, ale ze své zkušenosti vím, že jsou země, které jsou mnohem velkorysejší. Často jsem se setkal s tím, že velkorysí a obětaví jsou ti, kteří toho sami mají nejméně.
Předtím, než jste rozjel vlastní one man show, jste si vyzkoušel úlohu moderátora v pořadu Linka. Jak náročné bylo vytvořit onen dojem uvolněnosti a improvizace, který je dle mého jedním z jeho největších kladů?
Od začátku jsem chtěl, aby ten pořad působil uvolněně. Pro mě to je vlastně ekvivalent polaroidové fotografie, je to momentka dané chvíle. Původní návrh České televize počítal s natáčením ve studiu, ale to by působilo strojeně a chladně. Další myšlenka byla, že po každé sérii vyjde cédéčko s nahrávkami, které v průběhu natáčení vznikly. To se mi taky nezdálo, protože pak by pořad měl úplně jinou atmosféru. Já chtěl od začátku ukázat, že my muzikanti, ať hrajeme jakýkoli žánr a jsme sebevíc slavní, děláme muziku proto, že ji milujeme a baví nás. Je jedno, jestli je to Michal David nebo Jarda Hutka. Jsem vděčný za muziku, za ten dar a zápal, který mě k hudbě táhne celý život. A o tom je pořad Linka.
Jestli se něco nedá lehce předstírat, tak je to právě uvolněnost a radost. Není možné napsat do scénáře: Teď si povídejte o muzice a tvařte se, že jste z toho nadšení! Natáčelo se na mojí chalupě na Šumavě, s hostem jsem si povídal o tom, co nás baví, kluci vždycky něco natočili a pak jsme seděli ve střižně a koukali na několik hodin úplně fantastických věcí, které jsme museli sestříhat do šestadvaceti minut. To byl opravdu těžký boj. Někdy jsem měl pocit, že výsledný díl je vlastně jen teaserem, krátkou upoutávkou na něco, co diváci nikdy neuvidí.
Chtěl jsem, aby od třetí sezony byly jednotlivé díly delší, ale nepodařilo se mi to prosadit. Natočili jsme celkem pět sezon, více než padesát dílů. Letos pořad Linka neděláme, protože Česká televize nemá peníze a já nemám zub a nechci před kameru s dírou v úsměvu! Ale vážně, já jsem za tuhle zkušenost ohromně vděčný a moc si vážím Petra Dvořáka a Tomáše Motla z České televize, že zariskovali a šli do toho, aniž by měli jistotu, jestli se na to bude dát koukat. Pro mě to mělo ještě další rozměr – na chalupu za mnou jezdily mé idoly z mládí, lidé, kteří mě inspirovali a kvůli kterým jsem asi dnes muzikant. Třeba Václav Neckář – když jsem byl malej kluk, tak on už byl tou největší hvězdou. A najednou je u mě doma. Nebo se ve dveřích objevil Jiří Suchý. To jsou zážitky, které se ani nedají popsat.
Kde se vzal impuls předstoupit před diváky jako vypravěč a bavič? Byl pro vás inspirací konkrétní hudebník, moderátor či třeba herec?
Já chodil do školy s Jardou Duškem. Šli jsme spolu na gymnázium, já z devítky, on z osmičky. Já neustále dělal muziku a Jarda neustále dělal divadlo. Navzájem jsme jeden o druhém věděli. Po revoluci, když už dělal představení Vizita, mi jednou zavolal, jestli bych si s ním nezahrál. Odvětil jsem, že nemám moc času na zkoušení, na přípravy. A Jarda mi vysvětlil, že oni vůbec nezkouší, celé je to o improvizaci. Řekl jsem mu: To by šlo! A takhle jsme po republice odehráli pět představení. Nikdy dřív jsem nic podobného neviděl. Jarda v improvizování nemá konkurenci a líbí se mi, jak pracuje s publikem, jak na něj reaguje. Tehdy poprvé jsem začal přemýšlet, že bych si něco podobného před diváky taky rád vyzkoušel. Trvalo tedy hodně dlouho, než k tomu došlo! Na podiu jsem už přes čtyřicet let a vím, jak moc důležitá je komunikace s publikem, nejen ta hudební, ale i ta mluvená. Často vidím mladé muzikanty, kteří podceňují, o jak důležitý prvek jde. Zahrají a přijdou k mikrofonu a řeknou: Takže teď jsme vám zahráli tuhle skladbu a teď zahrajeme tuhle a doufáme, že se vám bude líbit. A tečka! Možná, že je lepší nic neříkat, ale i to je způsob komunikace. Vždycky jsem se snažil vymyslet, co na podiu říct, jak navázat kontakt. A z toho se po mnoha letech vyklubala one man show Mezi řádky. Ale jen tak mezi námi, je to moje terapie….
Součástí pořadu Linka byly i „slovní šachy,“ kdy Rudy Linka pokládal svým hudebním hostům otázky v rychlém sledu a oni měli co nejrychleji a nejstručněji odpovídat. V závěru našeho rozhovoru jsme tento formát s dovolením využili a otázky pro změnu pokládali Rudymu Linkovi.
Pivo, nebo víno?
Žádný alkohol nediskriminuji, ale z osmdesáti, možná spíš osmdesáti pěti procent piju víno. Pivo mám také rád, a tak nejdůležitější asi je, co člověk právě jí.
Do poloviny naplněná sklenice je pro vás napůl plná, nebo napůl prázdná?
Napůl plná. Skoro přetéká…
Kdybyste si na opuštěný ostrov mohl vzít jedno hudební album, které by to bylo?
Jen jedno? To je těžké! Řeknu tři. Miles Davis - Four & More, úplně fantastická deska, záznam koncertu v New Yorku. Druhé album, to by byl Keith Jarrett a jeho trio – Live in Norway. A třetí? Joe Henderson – The Standard Joe, úžasný saxofonista hraje ty nejznáměější jazzové standardy, které hrají všichni studenti improvizace na celém světě. Tohle je živá nahrávka a Joe tady ukazuje, že když jste génius a něco děláte celý život, tak pak je z vás mistr.
Film, který byste si přál prožít ve skutečnosti?
Ha! To je dobrá otázka… Amarcord od Felliniho nebo Starci na chmelu..
S kterým světoznámým muzikantem z těch žijících i již zesnulých byste si přál zajít na večeři?
Jsem rád, že s mnohými muzikanty, kterých si vážím a obdivuji je, jsem na večeři zajít mohl. Moc rád bych se ještě jednou potkal s Jimem Hallem, skvělým americkým jazzovým kytaristou, který už bohužel není mezi námi, stejně jako John Abercrombie. A asi bych si rád popovídal s Johnem Lennonem nebo Jimi Hendrixem. Podle mě to byly osobnosti, jakých už dnes moc nemáme – hudebníci, kteří změnili svět.
