Vědci si vybírají působiště obdobně jako sportovci, jdou do vyhlášených týmů za nejlepšími podmínkami a osobnostmi. Takto s oblibou přirovnává svět vědy a sportu ředitel Regionálního centra pokročilých technologií a materiálů (RCPTM) přírodovědecké fakulty Radek Zbořil. Současně tak de facto předkládá návod, jak vynikající osobnosti včetně těch nejvýznamnějších „mozků“ ze zahraničí získat. Právě jím vedené vědecké centrum je důkazem toho, že to jde. Vědci z ciziny ale působí i v dalších vědeckých centrech či na fakultách.
Díky štědrým dotacím z evropských fondů se za poslední roky infrastruktura na vědeckých pracovištích univerzity výrazně zlepšila a je srovnatelná se zahraničím. Pokud jde o zastoupení zahraničních vědeckých a akademických pracovníků, univerzitními lídry jsou v tomto ohledu zejména zdejší vědecká centra, vedle RCPTM i Centrum regionu Haná pro biotechnologický a zemědělský výzkum (CRH) a Ústav molekulární a translační medicíny (ÚMTM), v nichž se podíl zahraničních pracovníků pohybuje kolem 20 procent.
„Internacionalizaci musíme věnovat velkou pozornost. Vedle světových elit vyrostou i naši studenti a začínající vědci, tito lidé mohou přivést i další významné badatele ze zahraničí. Konkurence navíc plodí kvalitu,“ domnívá se Zbořil.
Trojí zastoupení v seznamu nejcitovanějších vědců světa
Pokud jde o angažování špičkových vědců ze zahraničí, neklade si RCPTM malé cíle. Mimo jiné v něm působí hned tři osobnosti, které figurují v prestižním seznamu nejcitovanějších vědců světa Highly Cited Researchers. Vedle „domácího“ fyzikálního chemika Pavla Hobzy je to i chemik Rajender S. Varma, který současně pracuje i v Agentuře pro ochranu životního prostředí USA.
„Je mi ctí být spojován s Regionálním centrem pokročilých technologií a materiálů. Vize jeho vedení vybudovat špičkové světové výzkumné centrum s vědci z různých oborů i zemí je mi blízká. Toto centrum za krátký čas urazilo velmi dlouhou cestu a jsem si jistý, že zanedlouho bude vzorem pro všechny,“ domnívá se Varma, který se v Olomouci věnuje využití široké škály nanomateriálů v katalýze a environmentálních technologiích.
Trojici nejcitovanějších světových odborníků doplňuje Patrik Schmuki, který pracuje i na Univerzitě Alexandra Friedricha v německém Erlangenu. Je navíc klíčovou osobností projektu Pokročilé hybridní nanostruktury pro aplikaci v obnovitelných zdrojích energie z Operačního programu Výzkum, vývoj a vzdělávání. Do soutěže se v této výzvě přihlásilo 105 projektů, podporu jich získalo 32. Sedmiletý projekt RCPTM s dotací zhruba 130 milionů korun, který propojí elitní skupiny nanomateriálového výzkumu z celého světa, získal nejvyšší bodové ohodnocení.
Sázka na kvalitní postdoktorandy
Zhruba pětinové zastoupení mají zahraniční vědci v Centru regionu Haná pro biotechnologický a zemědělský výzkum. Jeho ředitel a děkan přírodovědecké fakulty Ivo Frébort klade důraz zejména na vytváření míst postdoků pro zahraniční vědce. „Získat renomované zahraniční vědce umíme, v nedávné době u nás pracovali například japonští profesoři Katsuyuki Tanizawa a Takashi R. Endo. Zapojili se do výzkumných projektů a bohaté zkušenosti předávali i mladým absolventům doktorského studia.
Působení takto výrazných osobností ale bývá dočasné, obvykle souvisí s nějakým projektem. Za lepší řešení považuji získávání nadějných zahraničních vědců jako postdoků, kteří si zde mohou vytvořit zázemí a zůstat natrvalo,“ nabízí variantu Frébort.
Obdobnou praxi uplatňuje i lékařská fakulta. Absolventi doktorských studií na zahraničních univerzitách využili šanci uplatnit se v biomedicínských oborech v rámci celouniverzitních projektů POST UP I a II. Po jejich ukončení se více než polovina z nich rozhodla ve své vědecko-výzkumné práci na lékařské fakultě pokračovat.
„Některé přilákala jména špičkových odborníků, jako je Jiří Bártek nebo Marián Hajdúch. Nejsou to ale jen odborné faktory, které rozhodly o jejich setrvání v Olomouci. Řada z nich se mohla ucházet o místo na významných evropských pracovištích, ale nevyhovují jim velké aglomerace typu Londýna ani třeba obrovské laboratoře v Heidelbergu. Olomouc není neznámé místo a svou atmosférou univerzitního města je pro ně nesmírně přitažlivá,“ vysvětlil proděkan lékařské fakulty Martin Modrianský.
Přinášejí nové podněty pro vědu i výuku
Hlavní přínos zahraničních postdoků představují podle něj zejména nové podněty, s nimiž do vědy a výzkumu vstupují. „Tím, že absolvovali jiný vzdělávací systém a postgraduální vzdělání získali v zahraničí, přinášejí nové myšlenky a nápady, které se týkají nejen odborné práce, ale i výuky, do níž jsou zapojeni. V současné době zde máme zajímavou sestavu osmi talentovaných mladých vědců z Itálie, Velké Británie, Indie, Slovinska nebo Polska. Většina z nich se zaměřuje na výzkum v oblasti genetiky a proteomiky,“ uvedl Modrianský.
V pozici postdoc fellow působí v Laboratoři experimentální medicíny ÚMTM už čtyři roky Viswanath Das, který pochází z Indie a titul Ph.D. získal na Viktoria University ve Wellingtonu na Novém Zélandu. „V Olomouci se mi zalíbilo, je to příjemné studentské město, kde je vše na dosah. Ale především mne zaujal způsob, kterým se zde dělá věda. Cením si především míry nezávislosti myšlení a postupů, které mohu při svém výzkumu uplatnit,“ vysvětlil vědec, který se zaměřuje na 3D modely lidských tumorů a výzkum inhibitorů bílkovin, jež ovlivňují Alzheimerovu chorobu. Oceňuje, že v případě potřeby může svoji práci konzultovat s kolegy, kteří již mají ve vědě velké renomé.
První německý nadační profesor v tuzemsku
Germanista Jörg Krappmann bral před 25 lety cestu do Česka jako dobrodružství. Přijel na katedru germanistiky na filozofické fakultě na jeden semestr a zůstal natrvalo.
„Osobně jsem mohl být u reforem, které přišly po Sametové revoluci. Bylo to něco, co by se mi v Německu nepoštěstilo. Nikdy dříve by mě například nenapadlo, že budu jedním z těch, kdo připraví zásadní studijní změny a že zde zůstanu další čtvrtstoletí,“ svěřil se Krappmann. V roce 1997 společně s kolegy založili Výzkumné centrum pro moravskou německou literaturu, kolem roku 2000 přišla navíc i nabídka z německého ministerstva kultury, aby byl v Česku zřízen institut nadačního profesora. Krappmann se jím stal v roce 2002 a Univerzita Palackého byla první zahraniční univerzitou, která nadačního profesora přijala.
„Jsem tady velmi rád. Jako vědec se totiž v Česku mohu svobodněji rozhodnout, na čem budu pracovat. A možná to bude znít až překvapivě, ale v České republice se mi líbí i proto, že se zde mohu pohybovat mnohem svobodněji než v Německu. Společnost se mi tady zdá otevřenější, do jisté míry i tolerantnější,“ dodal germanista, který se v Česku habilitoval. V Olomouci se oženil a založil rodinu.
Podobných příběhů zahraničních vědců by se dalo na univerzitě najít více. Svědčí o tom, že vědci jsou ochotni zamířit do ciziny za kvalitní vědou, nezanedbatelnou roli hraje i technické zázemí. K tomu je ale nutné přičíst fakt, že zahraničním vědcům se v Olomouci prostě líbí. Genius loci stále funguje...