Otevřel jsem televizor a se zadrženým dechem sleduji, jak z obrazovky mizí ostře řezaná, ale laskavá tvář muže v doprovodu graciézní bílé holubice, která ho odvádí od nás do světa bílých holubic, kde už je v dané chvíli doma. Zemřel Jan Sokol, říká stručná zpráva.
A zdejší svět si bude pamatovat, že v polovině února 2021 nás nečekaně opustil myslitel, odvážný člověk rázných rozhodnutí, jak v profesním oboru, tak v záležitostech společenských, politických, morálních. Takového jsem si představoval našeho prezidenta, ale profesor Sokol s vlky nikdy nevyl, takže na Hrad nikdy neusedl, i když pro naše dobro měl.
Úkoly, které jsme na sebe po listopadu '89 vzali, nás sblížily – oba jsme věděli, že důležitým krokem k žádoucímu vývoji společnosti bude reformovat naše školy. Když jsme se někdy kolem roku 2012 v cyklu přednášek Societas cognitorum ptali, zda absolvent naší univerzity je vskutku homo eruditus a co bychom měli udělat, aby byl, zamířili jsme s touto důležitou otázkou za filozofem a pedagogem Janem Sokolem. A Jan k mé velké radosti přijel a skromně nám pověděl, že život sám, když mu porozumíme, by měl být zdrojem našeho poznání, naší moudrosti. A to vše mohl podpořit a doložit životem vlastním, svou činorodostí, statečností, erudicí.
Milý Jene, budeš nám moc chybět. Holubice mohla ještě počkat.
Tvůj kolega, kamarád, vrstevník a obdivovatel Jožka Jařab.