Dne 18. 2. 2021 zemřela americká básnířka českého původu paní Helen Lawsonová. Narodila se v roce 1931 v Praze, ale mládí prožila v Kutné Hoře. V roce 1949 odešla do Norska, později žila v Anglii, Skotsku, Indii a nakonec odešla s manželem a čtyřmi dětmi do USA. Usadila se v Connecticutu a tam na Trinity College získala magisterský titul v oboru anglická literatura. Vyučovala literaturu, tvůrčí psaní, poezii psala od roku 1972.
Účastnila se veřejných čtení, účinkovala v rozhlase a televizi, zajímala ji práce s dětmi. Některé její básně byly zhudebněny. Publikovala hodně v časopisech a antologiích, knižně vydala sbírku Women As I Know Them (Ženy jak je znám) a Live Me a River (Žij mě jako řeku).
Česky vyšly její básně v časopise Světová literatura 1988/5 (úvodní text Josef Jařab, překlad Jaroslav Kořán) a výbor z její poezie Odvaha za úsvitu/Courage at Daybreak (doslov Josef Jařab, překlad Jitka Herynková) vydalo v roce 2004 nakladatelství Fra. Křest knihy a autorské čtení se konalo v témže roce na Univerzitě Palackého v Kapli Božího Těla u příležitosti zahájení kongresu Společnosti pro vědy a umění.
Helen Lawson
Široké zrcadlo
Kladu slova
na prázdnou stránku, přemítám,
co jsem už dlouho nedělala – nemilovala se,
nenavštívila Prahu, nenosila vysoké podpatky
nebo nešplhala po horách.
Oddávám se tomu
za denního snění,
když slunce
hladí záclonu,
a já neuklouznu,
když se ve vyjetých žlabech
spouštím jako duch po zasněžených svazích.
Uchopím ženu, kterou teď jsem,
za ramena a otočím ji
o sto osmdesát stupňů,
abych se podívala, co zbylo:
vyleštěné podlahy v bytě,
dušené maso pro mladé
a dny strávené s malou
vnučkou – v jejím kouzelném světě.
Jízda vlakem
Kdo mě posadil do toho vlaku?
Sedím u okna
proti směru jízdy tak,
jak to měla ráda moje matka.
Akorát že vlak je mé křeslo
v obývacím pokoji.
Okno shlíží na
dvůr s rozebraným
vodotryskem. Ten pohyb
je v mé hlavě. Vlak jede
vpřed, vzad, pak
v kruzích. Klimatizace
hučí jako hvízdající vítr.
Pole sviští
kolem. Postavy létají
jako ptáci, některé neškodné,
jiné hrozivé. Mrknutím
se krajina mění.
Minulost, přítomnost, budoucnost
tančí, drží se za ruce
jako pohádkové kmotřičky.
Starý svět
Pocházím ze starého světa,
nechávám věci trvat,
vyspravuji levnou záclonu
až do jejího znizení -
jako prosté potěšení.
Bůh je asi pohan,
jiný než si myslíme.
Pokrytý girlandami vína,
ne trnovou korunou,
mračí se nad naším odmítáním.
Snad nejtvrdší zkouškou
pro některé z nás je radost -
uloupená jako vítězství.
Text i překlady básní Jitka Herynková