Zpráva o uzdravování. ČT uvede dokument o loňské tragédii na FF v Praze

Zlo, které loni 21. prosince zasáhlo univerzitu a celou společnost, způsobilo mnoha lidem obrovský zármutek, vyvolalo ale také vlnu lidské sounáležitosti a laskavosti. A právě o ní natočila absolventka Univerzity Karlovy, režisérka Markéta Oddfish Nešlehová dokumentární film Jak to, že se svět nezastavil. Česká televize ho uvede 21. prosince večer.

Tento článek vyšel i ve speciálním čísle magazínu Univerzity Karlovy Forum věnovaném obětem tragédie na Filozofické fakultě UK z prosince 2023 (celé číslo si můžete ve formě PDF stáhnout zde). S laskavým svolením redakce rozhovor zpřístupňujeme i čtenářům Žurnálu Online.

Proč jste se rozhodla o tragédii, která se odehrála 21. prosince na Filozofické fakultě UK, natočit dokumentární film?

Zajímají mě možnosti lidské psychiky a jejího příklonu k pozitivnímu nastavení. Jedenadvacátý prosinec ukázal zlo. Mým cílem je ukázat, že i přes to, co se stalo, dokáže znovu vypučet něco nového, vyrůst na spáleništi nová rostlina, symbolický kakost. Chci ukázat, že zlo nemůže nikdy zvítězit. To je hlavní leitmotiv filmu. Mluvíme o čtrnácti obětech, ve skutečnosti jich je ale daleko víc, i když na té sekundární nebo terciární úrovni. Tisícovky lidí byly přímo zasaženy, tragédie ovlivnila celou společnost. Chtěla jsem natočit film, který by byl jednou z takových léčivých pilulek na cestě k ozdravení jak univerzity, tak celé společnosti, která se s takovou hrůzou v novodobých dějinách ještě nesetkala. Můj dokument přináší zprávu o tom, jak hluboká a pevná může být lidská sounáležitost a laskavost. Podhoubí na fakultě, na rektorátu a na celé univerzitě tomu výrazně nahrálo. Když jsem viděla ty ženy v čele, a to, jak jsou ryzí, a jak soucitné a laskavé prostředí na univerzitě je, říkala jsem si, že chci být u toho, když se univerzita a pozůstalí budou léčit, protože to může přinést jedinečnou zprávu o uzdravování. Dalším mým důvodem k natočení dokumentu bylo přesvědčení, že se na událost a na oběti nesmí zapomenout. Měl by to být film pozůstalých, kteří by měli mít možnost sdílet svoje pocity.

Kdo se ve vašem dokumentu objeví, koho jste při jeho natáčení oslovila?

Můj dokument sleduje několik dějových linek. Chtěla jsem se účastnit toho, jak se mění atmosféra a energie na fakultě. Sleduji vznik Tichého místa, jeho proměny a to, jak tam přibývají vzkazy a jak silný smysl to místo vůbec má. Druhá dějová linie sleduje cestu pietního kamene na náměstí Jana Palacha. Zdálo se mi důležité odvyprávět celý ten příběh od vzniku samotné myšlenky až po neopracovanost památníku a jeho symboliku. Začala jsem také sledovat paní děkanku a paní rektorku při běžných činnostech a zároveň při zdolávání těžkostí, které na ně s touto událostí dopadly. Ony nemají žádný záchranný tým krizových interventů, který by si sedl na jejich místa a řídil by krizově fakultu a univerzitu. Tohle všechno musely zvládnout tyto ženy v čele, včetně Lenky Henebergové z kolegia rektorky a proděkanky FF UK Andrey Hudákové. Pak jsem si moc přála, aby se v dokumentu objevili i rodiče obětí a aby se mnou sdíleli svoje myšlenky. Ve filmu je i duchovní rovina, objeví se v něm katolický kněz Marek Orko Vácha, kterého se ptám na to, kde člověk může po takové události vzít sílu.

Sama jste absolventkou UK. Není to tedy pro vás příliš osobní téma? Jak si udržujete profesionální odstup od tak tragické události?

Ale tahle tragédie je osobní téma pro každého z nás: každý z nás chodil do nějaké školy, každý z nás se v ní cítil v bezpečí. Rovinu osobního doteku vnímám už v tom, že tohle se mohlo stát kdekoli a komukoli. Všechny oběti navíc byly výjimeční lidé, s životními cíli, s mnoha ideály i talenty… i tím jsem zasažena. A navíc – když chcete natočit dokument, který se diváka dotkne, musí se pro vás natáčení stát osobní věcí, prostě se do něj vložíte, fandíte svým milovaným „hrdinům“, vciťujete se do nich, jdete s nimi kus cesty, přemýšlíte o nich, píšete si s nimi, vyvine se mezi vámi pouto. Nejen oni vám, ale i vy jim se otevíráte, vzájemně si předáváte, co je v ten okamžik třeba. Film je osobní. A pokud jde o Univerzitu Karlovu, zvlášť teď jsem hrdá, že jsem v Karolinu dostala magisterský diplom.

Ve své dokumentaristické práci se věnujete lidsky těžkým příběhům, kde vy sama berete sílu zabývat se takto náročnými tématy?

Jsem praktikující buddhistka. Energii se snažím čerpat z meditací a z mé duchovní praxe, která mě posiluje. Sílu čerpám ze všech svých aktivit. Jinak to ani neumím. Jsem typ člověka, který nemůže dělat nic jiného. Moje práce mi musí přinášet hlubší smysl, nedělám to jenom proto, abych měla na zaplacení složenek. Nechci, aby to vyznělo pateticky, ale vnímám to jako svoje poslání, které se snažím naplňovat. Samozřejmě mám ale i horší dny, kdy si říkám, že je to strašně těžké a že do sebe absorbuji příliš mnoho žalu. Pomocí meditací a duchovní praxe se s tím ale snažím pracovat. A v neposlední řadě mě posilují i lidé, o kterých točím. Je v nich tolik síly!